Termíny

18.9.2017 - 15.12.2017 - Výuka v zimním semestru 2017/2018

27.9.2017 - Startup Festival

29.9.2017 - Děkanský den

Více... »

Hledat
Pokročilé hledání




Čítanka textů k hospodářským a sociálním dějinám

SOBĚHART, Radek, STELLNER, František, SZOBI, Pavel,

Čítanka textů k hospodářským a sociálním dějinám,

doplňující materiál ke skriptům STELLNER, František a kol.,

Hospodářské dějiny (16.-20. století), Praha 2006

Průmyslová výroba v Čechách v polovině 18. století (1756). Přeložil J. Štěpán, in:

Naše národní minulost v dokumentech, Praha 1954, s. 371-372

Roku 1756 vypracoval komorní rada Loscani zprávu o stavu průmyslové výroby v jednotlivých krajích Čech. Ukázka z této zprávy se týká kraje Litoměřického. Charakteristická je pro tuto dobu převaha textilní produkce i zpráva o počátcích těžby kamenného uhlí.

Nejlepší výrobky tohoto kraje jsou: 1) tkaniny, 2) niti, 3) plátenictví se všemi druhy pláten, 4) pletené práce, 5) hedvábné výšivky, 6) k tomu patří ještě bělidla, 7) výroba punčoch, 8 ) výroba látek, 9) soukenictví, 10) kamenné uhlí, 11) různé drahokamy, 12) papír, 13) sklo.

Nejlepší tkaniny se vyrábějí v okolí Pirkštejnu, Rumburka, Hajnšpachu, Šluknova a jsou dodávány dílem do Greifenberka ve Slezsku, dílem do Žitavy, Lubaně a odtud jsou posílány do Hamburku, Holandska atd. Ve výrobě nití vede okolí Kamenice, Krásné Lípy, kde také mnoho luk je použito jako bělidel pro výrobu příze a nití. Tyto nitě jsou však spíš upotřebitelné k šití než k paličkování krajek, vynikající však natolik jemností, že v ničem nezadají slezským nitím.

Plátenictví kvete v krajině od Kamenice k Teplicím v celém podhoří. Nejvíce vynikají panství Rumburk a Georgswalde. Tam se vyrábějí plátna od 100-150 fr. šířky, také druhy a šířce od 4-6 loktů, takové se však musejí předem objednávat, protože chybějí faktoři a jiní velkopodnikatelé, kteří by mohli poskytnout kapitál na zřízení skladu. Nyní však vynikli společníci Salomon a Rupprecht, kteří provozují čilý velkoobchod, jak vnitrozemský, tak zahraniční. Především vyniká také panství Pirkštejn, patřící hraběti Kinskému, které se stará netoliko o rozvoj plátenictví, ale také o apreturu plátna a fasonýrování a dává vyrábět různá malovaná a tištěná plátna. Pletené zboží se vyskytovalo jen v malém množství pouze na panství rumburském, kde jsou zruční lidé z Münzbachu a Varnsdorfu, kteří rozumějí figurálním pracím, ale nemají prostředků, aby pracovali ve velkém, protože jak nářadí, tak kresliči, kteří vzor překreslují a někdy i vymýšlejí, jsou nákladní. Zejména také proto, že saská ves Schönau, která leží blízko hranic, je plná takového zboží a pro své lepší zařízení je může dodávati levněji než naši lidé. Rumburské panství začíná však tuto výrobu provozovati velice horlivě a zřídilo nové stavy a přijalo zručné kresliče, takže během několika let jistě tato práce rozkvete také v Čechách. Figurální nebo vyšívané práce se najdou také na panství Hainspach, kde se vyrábějí znamenité šátky vyšívané hedvábím, dále napříč pruhované polohedvábné výrobky s obrázky z oper s figurami stejně krásnými jako jsou výrobky z blízkého saského místa Sebnitz nebo panství šluknovského a rumburského. Rumburk a Hainspach založily letos tak rozličné fabriky na barchety a tak pracuje dnes skutečně v Hainspachu sedm stavů. Bělidel je mnoho, ale většinou jsou to domácí bělidla. Jedině Rumburk a Krásná Lípa mají dobře zařízená a všemi rekvisitami opatřená bělidla plátna, z nichž první bylo v tomto století zřízeno Angličanem, který se jmenoval Allosson. Vznikly také vrchnostenské lisovny a domy, kde se provádí apretura, takže zdejší plátno dosáhlo stejné krásy jako plátno z Lužice. V tomto roce založil také hrabě Josef Kinský bělidlo, takže je jich dnes opravdu napočteno 98, které letos jsou opatřena přízí slezskou, saskou, dále moravskou a českou.

V látkách vyniká fabrika v Horním Litvínově, která patří hraběti Valdštejnovi, a kde se zpracovává nejenom česká, ale i španělská vlna. Dobrou pověst má také Lípa, kde se vyrábějí dobré látky střední jakosti.

Punčochářství kvete v okolí Kamenice, Lípy, Duchcova, Teplic, Ústí atd. a dodává velké množství zboží. Barvírny jsou zařízeny jak v Horním Litvínově, tak v Oseku, a barvíři jsou zvlášť zruční lidé.

Kamenné uhlí se nachází v okolí Velkého Března a Teplic a začátky nelze podceňovat. Drahokamy se vyskytují v horském revíru kolem Pirkštejna, Kamenice, Lípy, Teplic, Geyersperu a na jiných místech, stejně jako acháty. Jsou tu také různá ložiska rud, zejména cínový důl u Krupky a Cinvaldu. Granáty se nacházejí v okolí Dlaskovic, nejvíce však jenom malé druhy. Mramor a jiný kámen, užívaný jako stavební materiál a v mlynářství se nachází u Děčína. Nejlepší papír se vyrábí v tomto kraji, zejména v Benešově a velké množství obyčejných druhů jde do Saska, zejména pijavý a hrubý papír.

Některé sklárny zašly pro nedostatek dříví, jiné byly opět zřízeny tam, kde se s dřívím lépe a úsporněji hospodařilo. Pirkštejnské panství hraběte Kinského zařídilo si k výrobě zrcadel vlastní brusírnu, vlastní také tavírnu skla, která časem bude kraji přinášet velký užitek, až bude všechno uskutečněno.

Tento kraj obchoduje ponejvíce se Saskem, kam vyváží a kde zpeněžuje suroviny, zejména dříví a dřevěné výrobky, ale zato dílem také bavlněné tkaniny, tureckou přízi, nitěné výrobky, hedvábí a různé armata a materiální zboží dováží zpět.

Josef Bernt, Über das böhmische Riesengebirge und die Bewohner desselben, Vaterländische Blätter für den österreichischen Kaiserstaat (Wien) 2, 1809-1810, č. 37, 30. ledna 1810, s. 295-296. Přeložil Karel Novotný, cit. dle: Novotný, Karel, Domáčtí přadláci lnu a domáčtí tkalci plátna v dokumentech z první poloviny 19. století, in: K novověkým sociálním dějinám českých zemí I. Čechy mezi tradicí a modernizací 1566-1848, ed. Zdeněk Kárník, Jiří Štaif, Praha 1999, s. 300-301

[…]

Může se spolehlivě předpokládat, že devět desetin celkového počtu obyvatel Krkonoš žije v chudobě a nejvýše jen jednu desetinu lze nazvat zámožnou. Většina má příliš nepatrný stav dobytka, než aby ji mohl dostatečně zaopatřit pouze nezbytnými životními potřebami, neboť kráva přes všechnu péči nedá více než čtyři kvarty mléka. Není také bezvýznamný počet těch, kteří nemají žádnou půdu a dům a musí se živit jako podruzi toliko předením, tkaním nebo denní mzdou. Protože vysoko v horách se nesklízí potřebné množství lnu, přadlák při jeho nákupu po librách utrpí první útisk od obchodníků lnem, jelikož se ho snaží prodat co možná nejdráže. O nic lépe se přadlákovi nevede, když přízi po přadenech nebo po štukách nabízí na prodej překupníkovi příze (takový je jeden nebo jich je několik v každé vesnici a většinou to jsou jediní zámožní lidé); nákupní cena je tak nízká, že přadlák při tom sotva může obstát. Klesne-li cena lnu, rychle za ní klesá cena příze; jestliže naopak hodnota prvního stoupne, jen hojná poptávka po přízi rozhodne, zde se její cena může zvýšit. – Jakým způsobem je utiskován tkadlec, nechť dokáže jediný příklad. Tkalci přinášejí plátna na prodej do rozličných obchodních míst v Čechách nebo ve Slezsku. Když kupec zboží pečlivě prohlédl a prozkoumal, učiní nabídku a napíše částku a značku svého jména křídou na plátno. Zbytečně jde pak tkadlec, když se mu nabídka nelíbí, ke druhému nebo třetímu kupci, neboť tahy křídou přes vyklepání a smazání přece zůstanou stále ještě trochu viditelné a další kupující se řídí nabídnutou cenou prvního. Mnohý tkadlec má sice také kousek křídy v kapse a pozmění číslice: protože však kupec bez námahy odhalí, co napsal zběhlí ruka člena cechu nebo co napsal horal, je také tento úskok bezvýsledný a ubohý kupec je nezřídka donucen prodat své zboží pod jeho skutečnou hodnotou, je aby mohl koupit chléb pro sebe a svou rodinu a nové přádlo.

Kácení a rubání dřeva, které se obvykle na jaře, když vody značně stouply, plaví do předhůří a do roviny, představuje významné odvětví výdělku horské oblasti; jen je třeba litovat, ze lesních porostů spíš ubývá než přibývá a že tedy tyto zdroje výdělku jsou horalovi dostupné jen na krátkou dobu v roce. –

Mnozí z horalů se dávají najímat v blízkých manufakturách jako běličští pomocníci; tito ubozí lidé musí vytrvat při své těžké práci od čtyř hodin ráno do 9 hodin večer. V té době mají povolen odpočinek vůbec jen po dvěapůl hodiny a nevydělají při tom za týden více než dva zlaté.

Vysoko v Krkonoších jsou sice také nějací řemeslníci, jako tesaři, zedníci, šindeláři, ševci, krejčí a podobně; protože však zřídka najdou práci po celý rok, zůstává předení nebo tkaní většinou jejich hlavním zaměstnáním.

Kolisko [Josef Arnošt Kolisko], Od slezského pomezí. (Masopust. Plátenictví, přezáci.), Květy (Praha) 15, 1848, 1. pololetí, č. 10, 22. ledna, s. 39, cit. dle: Novotný, Karel, Domáčtí přadláci lnu a domáčtí tkalci plátna v dokumentech z první poloviny 19. století, in: K novověkým sociálním dějinám českých zemí I. Čechy mezi tradicí a modernizací 1566-1848, ed. Zdeněk Kárník, Jiří Štaif, Praha 1999, s. 309-311

Proroctví, že letos nebude žádná aneb jen tuze mírná zima, mělo mělkou půdu, neboť již počátkem tohoto roku tuhé mrazy s ostrými větry nastaly a pevně drží, a sněhu napadlo tak, že i každá herka na své stáří zapomenouc, zvonci ověšená, hosti v saních buď na masopust a do bálů tak rychle dováží či vlastně dovážeti musí, jako by s rychlonohým soudruhem arabským o závod jela – nic nového, vždyť jest masopust a sanice, a ta jest, jak se u nás říká, radostí možných lidí a konská smrt! – Držívávaly se u nás masopusty, zvláště pak ostatky masopustu, velmi hlučně; tu chodili veselí mládenci majíce ve středu hudebníky a medvěda (člověka hrachovinou ovinutého) po příbytcích, kde svobodná děvčata byla, tam se chvíli hrálo a tančilo, začež děvčata mládencům k večerní muzice nějakým stříbrňáčkem přispěly, krátce, bývaly to veselé časy, a proč ne? Vždyť tehdáž ještě „plátna šly“, a tkadlec jako přádník, jichžto zde nejvíce jest, vydělali hezký krejcar peněz; ale teď – můj bože, teď sotva ten výdělek stačí na chatrné odění a dost mizernou stravu, neb již po mnoho let u nás „plátna nejdou“.

Pláten se sice u nás nadělá hojnost, ale příliš malý výdělek jest při nich, čehož bezpochyby příčina jest ta, že ztratily důvěru, což snad není bez důvodu. – Naši předci dělali plátna silní a dobrá, však z ruční příze, přičemž měl tkadlec, přádník, ano i rolník, jenž svůj len dobře zpeněžil. slušný výdělek; nyní ale se tkají plátna z většího dílu jen z fabrických, cizozemských příz, které sice rovné, naoko sličné, však méně pevné, zato ale lacinější jsou. Přádníci chtějí váhu s fabrickou přízí držeti, předou příze mnoho a churé, neb ji tkadlec v poměru k fabrické přízi lacino kupovati musí; tudy jsou z ní též plátna churá a neouhledná, ač přece jen lepší než z fabrické příze, proč, dokážu hned. Kupec pláten jest u nás obyčejně také přezákem; když k němu tkadlec s kopou plátna přijde, smlouvá, potom praví, že mu dá tolik a tolik, a vezme-li buď za celou, nebo polovic té sumy příze, toť se rozumí, fabrické. Co plátno, tkadlec to udělá, dostane přízi hezky draho, čímž jeho výdělek zkrácen tak, že po zdělání několika kusů pláten za přízi u svého kupce v dluhy uvázne. tu jej má již kupec v pytli, dává mu churou přízi, kterou sám z fabrik lacino má a k tomu za jakou to cenu na čekanou; ubohý tkadlec z ní zdělá bídné plátno, donese je svému pánu, musí vzíti opět přízi a jen něco málo peněz na bídnou výtravu dostane, a tak to zhusta, ba téměř vůbec děje. Kdyby tkadlec tuto churou přízi nechtěl více odebírati, kdybych chtěl jinam po lepší se obrátiti, hrozí mu kupec exekvováním, neb vězí u něho tkadlec v dluhách; a tím tedy způsobem u nás povstávají churá plátna, kteráž spolu i jiným, z dobré příze tkadlců, jenž sobě za hotové peníze přízi, kde chtí, koupiti mohou, dobře utkaným důvěrou berou a na škodu jsou, ovšem nikoli kupcům a spolu přezákům, nýbrž i ubohým tkadlcům a přádníkům. Kdyby bylo přezáctví odloučeno od obchodnictví v plátnech, jako za starých čas, bylo by přece aspoň poněkud pomoženo; kdyby však onen způsob vestfálského hledění lnu a přádla, jenžto se zde přičiněním a velikými oběťmi z lásky a outrpnosti k ubohým lidem od jednotlivých velikomyslných dobrodinců zavedením přádelních škol tak krásně rozmáhal a kterýž nyní bohužel pozdřímává, náležité, setrvalé a obecné podpory nabyl, jakéž vskutku zasluhuje, tak aby zdomácněl; kdyby dále slavná Průmyslní jednota prospěch ten uznala a plátna z té příze schválila, zajisté bylo by tím více pomoženo, nebo plátny z takové příze, ač by pro svou dobrotu o něco dráž přišly, získal by sobě český obchod v plátnech opět bývalé důvěry, a tím spolu i lepších časů.

Kolisko

BÜLOW, Bernhard von, Řeč před Říšským sněmem dne 11. prosince 1899, cit. dle: Zahraniční politika Německa před první světovou válkou. Vybrané dokumenty, usp. Aleš Skřivan a Drahomír Jančík, Praha 1985, s. 26-27

VII.

Agresívní povahu snah německého imperialismu zcela jasně doku­mentuje řeč, kterou pronesl státní tajemník zahraničního úřadu hrabě Bernhard von Bülow na říšském sněmu 11.12. 1899 v souvislosti s obhajobou námořního zbrojního programu.

Existují jednotlivci, existují zájmové skupiny a proudy, ba snad existují i národy, které shledávají, že Němec byl pohodlný a pro své sousedy příjemný v oněch dřívějších dobách, kdy navzdory naší vzdělanosti a kultuře, cizinci na nás z po­litického hlediska shlíželi jako povýšení kavalíři na skromné domácí učitele. Tyto doby politické bezmoci, hospodářské a politické pokory se nemohou vrátit. Již nikdy nechceme být, řečeno slovy Friedricha Lista, pacholky lidstva. Můžeme se na výši udržet jen tehdy, jestliže pochopíme, že pro nás bez moci, silné armády a loďstva neexistuje žádný blahobyt. Pro téměř šedesátimilionový národ. který obývá střed Evropy a současně hospodářsky proniká na všech stranách, v tomto zápase o bytí není možno zatím nalézt jiný prostředek než silné vyzbrojení armády a loďstva. V příštím století bude německý národ buď kladivem nebo kovadlinou… Stojíme opět před něja­kým novým dělením světa. jak již bylo předpovídáno před sto lety. Věřím, že ne. Ale v žádném případě nemůžeme strpět, aby nám nějaká cizí mocnost, nějaký cizí Jupiter, řekl: „Co dě­lat? Svět je rozdán!“. Nechceme se od žádné cizí mocnosti nechat odsunout stranou, jak v záležitostech politických, tak hospodářských. Je čas, nejvyšší čas, abychom si udělali jasno vzhledem k podstatné změně situace ve světě během posledních dvou let se zřetelem na vyhlídky do budoucna, jež se podstat­ně změnily. Je třeba si učinit jasno o postoji, který zaujme­me vzhledem ke skutečnostem a událostem, jež se odehrávají nebo připravují a které v sobě nesou zárodky budoucího utváře­ní velmocenských vztahů na dlouhou dobu. Stát nečinně stranou, jak jsme dříve často činili, ať již to bylo z vrozené skrom­nosti nebo proto, že jsme byli zcela absorbováni svými vnitř­ními spory, či z doktrinárních příčin, snít a stát stranou, zatímco se ostatní lidé dělí o koláč, to nesmíme a nechceme. Nechceme to z jednoduchého důvodu, neboť nyní máme zájmy ve všech světadílech.

KEHR, Eckart, Soziale und finanzielle Grundlagen der Tirpitz­schen Flottenpropaganda, In: Die Gesellschaft, 1928, Bd. 2, s. 227f. Přeložil Aleš Skřivan, in: Zahraniční politika Německa před první světovou válkou. Vybrané dokumenty, usp. Aleš Skřivan a Drahomír Jančík, Praha 1985, s. 28-29

IX.

Důležitá fakta z pozadí propagandy námořního zbrojního programu ukazuje dopis prezidenta Německého lodního spolku knížete zu Salm-Horstmar ze 3.12.1901 adresovaný státnímu sekretáři říšského námořního úřadu admirálu Alfredu von Tirpitzovi.

Vaše Excelence!

Věřím, že následující sdělení bude pro Vás potěšitelné. Pánové různého stranického zaměření mne požádali, abych se postavil do čela hnutí, jehož cílem by bylo přimět říšský sněm, aby adresoval výzvu vládě vzhledem ke špatné situaci a nevýhodným podmínkám ve sféře obchodu a průmyslu a s tím související nezaměstnaností mnoha tisíc dělníků, kteří by se na delší dobu mohli uplatnit při stavbě válečných lodí, jež by měla být rozvinuta co možná nejrychleji.

Tím, že by se podle možností německých loděnic urychli­la stavba lodí povolených poslední předlohou zákona o námoř­ním zbrojení, získala by mnohá průmyslová odvětví nové objed­návky, což by je nejen udrželo nad vodou, ale vyvolalo ožive­ní, dalo dělníkům práci a umožnilo zaměstnat propuštěné. Jed­ním z nejdůležitějších faktorů, o nichž byla řeč, byla skuteč­nost, že objednávkou nových válečných lodí a tím vyvolaným oživením obchodu a průmyslu stoupnou burzovní kursy v přísluš­ných odvětvích, mnohé hodnoty budou zachráněny a mohlo by do­jít ke konsolidaci na trhu.

Jedna jediná strana nemůže vystoupit s touto výzvou k vládě, neboť by muselo dojít k odstranění jejích sobeckých zájmů a změně politických motivů.

Proto se dospělo k názoru, že podněty by měly vycházet z neutrální půdy, tedy z Německého lodního spolku, v němž jsou všechny strany zastoupeny. Takto by se mohly vytvořit vhodné podmínky ke sjednocení všech zainteresovaných stran a bylo by možné působit na říšský sněm, aby vystoupil se zmíněnou výzvou adresovanou vládě.

Jelikož jsem pevně přesvědčen, že vláda uvedené usnese­ní říšského sněmu uvítá, rád bych Vaši Excelenci požádal, aby o tomto přípisu informovala pana říšského kancléře, neboť bych rád zjistil, jak se bude říšská vláda stavět k mému po­stupu v naznačeném směru. V kladném případě bych se chtěl hned po vánocích pokusit uvést tyto záležitosti do pohybu a začít agitaci prostřednictvím orgánů Německého lodního spolku. Bude-li si to pan říšský kancléř přát, jsem připraven k před­běžným rozhovorům o této věci.

Poznámka státního podsekretáře

v zahraničním úřadě Otty von Mühlberga ze 14. 3. 1904 se týká konkrétních podmínek financování a provádění stavby v souhla­se s koncesí z roku 1903, in: Die Grosse Politik, Bd. 17, s. 460f., cit. dle: Zahraniční politika Německa před první světovou válkou. Vybrané dokumenty, usp. Aleš Skřivan a Drahomír Jančík, Praha 1985, s. 32-34

XI.

Definitivní koncese na stavbu Bagdádské dráhy z března 1903 byla důsledkem dlouhodobého německého tlaku na Turecko. Pro­jekt i stavba trati vyvolávala až do první světové války na­pětí mezi Německem a ostatními velmocemi zainteresovanými na Blízkém východě. Znepokojena byla především Velká Británie, neboť dráha měla vést až do Basry a Kuvajtu, tedy do oblasti výlučného britského vlivu. Poznámka státního podsekretáře

v zahraničním úřadě Otty von Mühlberga ze 14. 3. 1904 se týká konkrétních podmínek financování a provádění stavby v souhla­se s koncesí z roku 1903.

Po definitivní dohodě mezi Portou (označení turecké vlá­dy) a Společností anatolských drah z loňského března je mož­no považovat stavbu Bagdádské dráhy za zajištěnou. Podnik začal budováním prvního úseku, 200 km dlouhé trati Konia – Eregli, loni v červenci. Provádění stavby bylo svěřeno Spo­lečnosti Bagdádské dráhy, stavební společnosti, která byla založena ve Frankfurtu n. M. Po dokončení tohoto úseku dráha dosáhne úpatí pohoří Taurus. Práce dnes pokročily již tak da­leko, že Společnost doufá, že se jí podaří během tohoto léta předat do provozu další úsek, pokud nedojde k nepředpokláda­ným událostem.

Peníze, potřebné ke stavbě úseku Konia – Eregli budou získány tureckou státní půjčkou ve výši 54 mil. franků se čtyřprocentním úrokem. Porta převzala smluvní záruku její kapitalizace, což odpovídá roční garanci ve výši 11.000 fran­ků na každý kilometr trati. Emisi půjčky na evropském trhu provede syndikát německých, francouzských a dalších bank. Volba okamžiku emise závisí na situaci trhu zlatem a musí být přenechána zmíněným bankám.

Jako záruku na tuto půjčku dala turecká vláda původně do zástavy příjmy z daní vilájetu Konia (ve výši 36 000 tu­reckých liber) a halabského sandžaku (ve výši 70 000 tureckých liber), což celkem činí 106 000 tureckých liber. Nově byly přidány příjmy z daní z Bagdádku (12 000 tureckých liber), Aidinu (12 000 tureckých liber). Diarbekru (12 000 tureckých liber) a Mosúlu (6 000 tureckých liber). Vybírání svrchu uve­dených daní přísluší Správě veřejného ottomanského dluhu (plný název této instituce byl Conseil dAdministration de la Dette Publique Ottomane, tj. Výbor správy veřejného dluhu otomanského; existoval od roku 1873 a kontroloval veškeré tu­recké státní dluhy).

Rozhodnutí otázky, kdy bude pokračovat stavba za Eregli, se bude řídit tím, kdy bude Turecko, které má ze všech států největší zájem na dokončení podniku, schopno poskytnout nut­né záruky.

Co se týče podílu cizího kapitálu na stavbě Bagdádské dráhy, předběžně se angažuje pouze francouzský kapitál 30 %. Zatím neproběhla jednání císařské vlády s cizími vládami o jejich podílu na stavbě dráhy.

LIEBERT, Eduard von, Die deutschen Kolonien und ihre Zukunft, Berlín 1906, s. 9, 77 f., cit dle: Zahraniční politika Německa před první světovou válkou. Vybrané dokumenty, usp. Aleš Skřivan a Drahomír Jančík, Praha 1985, s. 34-35

XVI.

Touha německého imperialismu po koloniích byla zdůvodňována četnou publicistikou i „vědeckými pojednáními“. Spis Eduarda von Lieberta „Německé kolonie a jejich budoucnost“, který vy­šel v roce 1906, obhajuje právo Německa vstoupit mezi kolo­niální mocnosti zejména ekonomickými a populačními důvody.

V uvedeném citátu je patrný i protifrancouzský osten.

My Němci jsme se ale tak dlouho zabývali budováním našeho národního státu, že jsme při dělení světa přišli zkrátka. Nyní se na nás nedostalo (…) máme všechny důvody, abychom rychle dohonili zmeškané a abychom bez rozmýšlení rázně vystou­pili tam, kde bychom ještě mohli ulovit kus zemského povrchu. Držba kolonií znamená moc a podíl na světové vládě (…) Vždy musíme přihlížet k tomu, že jsme vzkvétající silně se rozmno­žující národ, který hladoví po půdě a potřebuje mít volnost jednání. Proto jsme přirozenou silou odkázáni na rozlohu v zá­moří protikladem k Francouzům, kteří vyplouvají na moře jen z důvodu národní ješitnosti a hledání obchodních zisků. Takové národy, které se tomuto přirozenému pudu staví do cesty a nám brání v rozšíření, budou přitom jen ochuzeny a samy se poško­dí. (…) Volání po koloniích neodpovídá špinavým touhám po vál­ce a vývoji, nýbrž vnitřním potřebám velkého národa, kterému se jeví jeho politické hranice příliš úzké a jehož vývoj ne­bude ještě dlouho uzavřen.

TIRPITZ, Alfred von, Der Aufbau der deutschen Weltmacht, Stuttgart, Berlin 1924. Výňatek z díla. Přeložil Aleš Skřivan, in: Zahraniční politika Německa před první světovou válkou. Vybrané dokumenty, usp. Aleš Skřivan a Drahomír Jančík, Praha 1985, s. 43-44

XXII.

Osobností, která ztělesňovala úsilí německého imperialismu po ovládnutí světových moří, byl státní sekretář v Říšském námořním úřadu Alfred von Tirpitz. V dopisu ze 17. prosince 1908, který Tirpitz adresoval říšskému kancléři, rozvíjí své pojetí námořního zbrojení zaměřeného zejména proti Velké Británii.

Vaše Jasnost se dotázala mě, „jemuž připadá odpovědnost odborníka od okamžiku, kdy by mohlo dojít k válečnému střetnutí“, zda Německo a německý lid může očekávat anglický útok s klidem a důvěrou.

Při velké převaze anglického loďstva musím na tuto otázku odpovědět záporně. Moje odpovědnost odborníka snad ale nezačíná okamžikem, „kdy dochází k válečnému střetnutí“; od prvního dne spravování mého úřadu jsem považoval hlavně za svou povinnost, abych učinil válečné loďstvo pokud možno co nejsilnějším pro válečné střetnutí s Anglií lépe řečeno, abych zadržel Anglii od útoku vytvořením co možná nejsilnějšího bitevního loďstva. V druhém námořním zákonu je toto jasně vysloveným cílem celé naší námořní politiky. Udržením míru má být chráněn obchod a pobřeží a zajištěno naše světové postavení. Jen silná bitevní flotila může udržet mír; toho není Galsterova[1] „malá válka“ schopna, nepřihlížeje k tomu, že myšlenka je též vojensky nesprávná.

Že musela být záhy při této námořní politice překonána nebezpečná zóna, bylo vysvětleno výše.

Vyslanec v Anglii z vojenské situace nyní ještě velmi nebezpečné vyvozuje – i když poněkud zastřeně – závěr, že musíme omezit tempo výstavby našeho loďstva, já z ní soudím,

že musíme s železnou energií provádět právě to, co je nyní zákonně stanoveno.

Motiv, který přiměl vyslance k jeho názoru, je skutečnost, že na válku vojensky nestačíme. Motiv, který vede mě, je přesvědčení, že by možné omezení výstavby našeho loďstva příslušným ustanovením námořního zákona navenek v politické situaci ještě nic nezměnilo, neboť toto omezení by nabývalo charakteru pokoření před Anglií. Sdílím plně mínění Vaší Jasnosti, že naše postavení by se stalo kritičtější v okamžiku, kdybychom omezili naše dosud plánované zbrojení.

Ostatně co se týče válečného nebezpečí, tak témuž jsme čelili od prvního námořního zákona. Pokračující výstavbou naší flotily není větší, nýbrž se zmenšilo. Jako důkaz uvádím, že se široké vrstvy anglického obyvatelstva již nyní obávají našeho loďstva.

V několika málo letech bude naše loďstvo tak silné, že útok na ně bude také pro Anglii znamenat velké vojenské riziko. Tím je dosaženo cíle námořní politiky posledního desetiletí.

TIRPITZ, Alfred von, Der Aufbau der deutschen Weltmacht, Stuttgart, Berlin 1924. Výňatek z díla. Přeložil Aleš Skřivan, in: Zahraniční politika Německa před první světovou válkou. Vybrané dokumenty, usp. Aleš Skřivan a Drahomír Jančík, Praha 1985, s. 60-64

XXXIII.

Alfred von Tirpitz, státní sekretář v říšském námořním úřadu, pochyboval během marocké krize o schopnosti Německa prosadit své nároky vojenskou silou. V dopise admirálovi von Capelle z 12. srpna 1911 hodnotil vzniklou situaci jako nepříznivou k tomu, aby Německo zahájilo válečný konflikt.

Z celkového postupu Zahraničního úřadu, jak se jeví v denních hlášeních a novinářských zprávách, opět mě napadlo, jak málo správně – podle mého názoru – posuzuje Zahraniční úřad Anglii a anglickou politiku. Předem se předpokládá blahovolné stanovisko Anglie, protože se vyměnilo několik vlídností. Hluboko sahající rozpory, které jsou mezi námi a Anglií, překlenuté z naší strany mocí či z anglické strany nutností, byly pokládány za vedlejší věc. Nechtěla se vlastně žádná válka, jednalo se ale tak, že se muselo jí či nějaké Fašódě běžet vstříc (…) Vzniká jen otázka: Bude rozhodnutí záviset na válce? Tato otázka se stává tím těžší, že my – abychom vytvořili pro Trojspolek casus foederis podle Kiderlenova pojetí – museli bychom vypovědět válku Anglii, v tom okamžiku počítám s tím, že nám potom stejně vypoví Francie válku. Je tato úvaha správná? Správně jedná protivník, neboť Francie to neučiní a čeká až se unavíme, Anglie snad v tajné smlouvě nabídne peníze atd. a odškodnění. Což nejsme pak nuceni, abychom v zájmu uchování životního temperamentu vyprovokovali z naší strany válku s Francií a nastane pak casus foederis pro Trojspolek ? Bude vůbec Trojspolek stržen? Itálie zcela určitě ne a Rakousko jen velmi nerado. Jak nám vůbec může Rakousko pomoci, když se bude Rusko chovat klidně! Co se týče námořní války, je situace značně nepříznivá. Každý další rok nám přináší zlepšení našeho postavení. Helgoland, kanál, dreadnoughty, ponorky atd. K tomu přistupuje, že pro nás přesvědčivý důvod k válce je méně přesvědčivý pro masy.

XXXV.

Krize roku 1911 posílila Alfreda von Tirpitze v přesvědčení, že je nutno urychlit tempo námořního zbrojení. V dopise říšskému kancléři Theobaldu von Bethmann Hollwegovi ze 7.října 1911 tento svůj požadavek obsáhle zdůvodňuje.

Výsledky tohoto léta dle mého názoru sice jasně ukázaly, že se válečné nebezpečí přiblížilo, neboť Německo chce vlastně vést ještě aktivnější světovou politiku, o to více, když Anglie nenechala žádnou pochybnost o tom, že by se v německo-francouzské válce přidala na stranu Francie. Dnes je snad v celém německém národu rozšířený názor, že by německo-francouzská válka současně také znamenala německo-anglickou válku. Považuji za absolutní státní nezbytnost, aby bylo rozšířeno námořní loďstvo. Těžkosti nepodceňuji, proto záleží především na tom, abychom nepropásli správný okamžik. Takový přivodí doba a pravděpodobně se nebude nikdy opakovat stejným způsobem, protože právě tohoto léta vzniklo mezi širokými lidovými vrstvami poznání, že je nutné udržet pozice vůči Anglii (…)

Nyní jsou naše vyhlídky ve válce s Anglií úplně nedostačující. Veřejnosti to pochopitelně přiznat nemohu.

Dobudováním kanálu a Helgolandu budou zlepšeny, ale nikoli v takové míře, aby se tím naše šance podstatně zvýšily. Význam kanálu a Helgolandu nesmí být přeceňován. Na druhé straně považuji pravděpodobnost, že v důsledku novely dojde k válce, za minimální. Celý anglický tisk počítá s budoucí novelou k námořnímu zákonu, vysvětluje, pak budeme muset také my Angličané opět sáhnout do kapes, ale žádné noviny nehrozí válkou. Když bylo připraveno rozhodnutí o nynější námořní politice, byly si všechny odpovědné instance vědomy, že musíme projít zónou nebezpečí. Již tehdy byla položena otázka: Ustoupit z pozice světové velmoci nebo riskovat (…) nynější novela je naproti tomu nepatrná, požaduje místo dvou

miliard posledních dvou novel jen asi 350 milionů do roku 1917. Anglie neodpověděla na dvě předcházející novely vyhlášením války. Kdybychom se nechali tehdy ovlivnit strachem z války, neměli bychom dnes žádné loďstvo vojenského významu. Dnes je nebezpečí menší než tehdy, neboť novela je menší a námořnictvo, které je k dispozici, je větší.

Obchodní zpráva Disconto-Gesellschaft za rok 1913, in: Der deutsche Ökonomist, 7. 3. 1914, s. 173 ff., cit. dle : Zahraniční politika Německa před první světovou válkou. Vybrané dokumenty, usp. Aleš Skřivan a Drahomír Jančík, Praha 1985, s. 92-93

LIX.

V obchodní zprávě jednoho z předních německých peněžních ústavů – Disconto-Gesellschaft – za rok 1913 se zdůrazňovala potřeba zesíleného exportu německého kapitálu. Upozorňovalo

se v ní, že mocenské postavení Německa určuje i síla jeho kapitálu, který se též podílí na upevňování svazku Německa s jeho spojenci.

Když byl silněji než v posledních letech vznesen požadavek německého kapitálu na zahraniční půjčky, tak se to stalo v podstatě z ohledů a závazků politického a hospodářského charakteru, kterým se německý kapitál nemohl vyhnout. To platí jak pro německou účast na velké čínské reorganizační půjčce, tak také pro převzetí rakouských, maďarských a rumunských půjček (…) Když je převzetí cizí půjčky politicky nutné, když jde o zachování starších a spolehlivých vztahů k cizí zemi a když může otevření vnitřního trhu pro peněžní potřeby zahraniční, buď ihned nebo teprve v budoucnosti, přímo nebo nepřímo, ulehčit činnost našemu obchodu a našemu průmyslu v zahraničí, tak nesmí být okamžitá situace peněžního trhu pro rozhodnutí směrodatná. Správnější je mít na zřeteli, že mocenské postavení státu je podmíněno nejen jeho vojenskou mocí, nýbrž také kapitálem jeho obyvatelstva, rovněž platnost a vážnost jednoho národa mezi ostatními národy v podstatě závisí na včasném použití mocenského prostředku.

LENIN, Vladimír Iljič, Vybrané ekonomické stati. Přeložil a uspořádal Miloslav Fremer, Praha 1976, s. 72-79

Z PRÁCE

IMPERIALISMUS JAKO NEJVYŠŠÍ STADIUM KAPITALISMU

(Populární pojednání)

VII. IMPERIALISMUS JAKO ZVLÁŠTNÍ STADIUM KAPITALISMU

Teď se pokusíme o jisté závěry, shrneme to, co jsme už řekli o imperialismu. Imperialismus vznikl jako výsledek a přímé pokračování hlavních vlastností kapitalismu vůbec. Avšak kapitalismus se stal kapitalistickým imperialismem teprve na určitém, velmi vysokém stupni svého vývoje, kdy se některé hlavní vlastnosti kapitalismu začaly přeměňovat ve svůj protiklad, kdy se všeobecně utvořily a staly se zjevnými rysy přechodné epochy od kapitalismu k vyššímu sociálně ekonomickému řádu. Ekonomicky rozhodujícím v tomto procesu je, že kapitalistická volná konkurence byla vystřídána kapitalistickými monopoly. Volná konkurence je hlavní vlastností kapitalismu a zbožní výroby vůbec; monopol je přímým protikladem volné konkurence; avšak volná konkurence se před našimi zraky začala přeměňovat v monopol, neboť vytvářela velkovýrobu, vytlačovala malovýrobu, nahrazovala velké podniky ještě většími, stupňovala koncentraci výroby a kapitálu tak, že z ní vyrůstal a vyrůstá monopol: kartely, syndikáty, trasty a s nimi splývající kapitál několika – snad deseti – bank disponujících miliardami. Zároveň však monopoly, vyrůstající z volné konkurence, konkurenci neodstraňují, nýbrž existují nad ní a vedle ní, čímž vyvolávají řadu mimořádně ostrých a příkrých rozporů, třenic a konfliktů. Monopol je přechodem od kapitalismu k vyššímu řádu.

Kdyby bylo třeba podat co nejstručnější definici imperialismu, bylo by nutno říci, že imperialismus je monopolistické stadium kapitalismu. Taková definice by obsahovala to nejdůležitější, neboť jednak finanční kapitál je bankovní kapitál monopolisticky malého počtu největších bank, který splynul s kapitálem monopolistických svazů průmyslníků; jednak rozdělení světa znamená přechod od koloniální politiky, bez překážek zabírající oblasti neobsazené žádnou kapitalistickou mocností, ke koloniální politice monopolní držby území celého světa, beze zbytku již rozděleného.

Avšak příliš stručné definice, i když nám vyhovují, neboť vystihují to hlavní – přece jen nedostačují, jakmile je zapotřebí konkrétně z nich odvodit nejpodstatnější znaky jevu, který má být definován. Proto, aniž zapomínáme na podmíněný a relativní význam všech definicí vůbec, které nikdy nemohou obsáhnout všestrannou souvislost jevů v jeho plném vývoji, je třeba podat takovou definici imperialismu, která, by zahrnovala těchto pět jeho hlavních znaků: 1. koncentrace výroby a kapitálu, která dosáhla tak vysokého stupně, že vytvořila monopoly s rozhodující úlohou v hospodářském životě; 2. splynutí bankovního kapitálu s průmyslovým kapitálem a na základě takto vytvořeného „finančního kapitálu“ vznik finanční oligarchie; 3. vývoz kapitálu na rozdíl od vývozu zboží nabývá neobyčejně velkého významu; 4. vznikají mezinárodní monopolistické svazy kapitalistů, které si rozdělují svět, a 5. teritoriální rozdělení celého světa mezi největší kapitalistické mocnosti je ukončeno. Imperialismus je kapitalismus v takovém stadiu vývoje, kdy se vytvořilo panství monopolů a finančního kapitálu, kdy nabyl velkého významu vývoz kapitálu, kdy mezinárodní trasty přikročily k rozdělení světa a kdy bylo dokončeno dělení celého povrchu země mezi největší kapitalistické státy.

Dále pak uvidíme, že imperialismus může a musí být definován ještě jinak, přihlížíme-li nejenom k hlavním, čistě ekonomickým stránkám (na které se omezuje uvedená definice), nýbrž i k historickému místu, které zaujímá toto stadium kapitalismu v poměru ke kapitalismu vůbec, nebo přihlížíme-li k poměru mezi imperialismem a dvěma hlavními směry v dělnickém hnutí. Zde chceme hned konstatovat, že imperialismus, takto chápaný, je nesporně zvláštní stadium kapitalismu. Abychom poskytli čtenáři co nejdokonalejší představu o imperialismu, snažili jsme se záměrně citovat co nejvíce hlasů buržoazních ekonomů, kteří jsou nuceni přiznávat zcela nesporně zjištěná fakta z nejnovější ekonomiky kapitalismu. Proto jsme též uvedli podrobné statistické údaje, z nichž se každý může přesvědčit, do jakého stupně vzrostl bankovní kapitál atd., v čem se vlastně projevuje změna kvantity v kvalitu, přeměna vyvinutého kapitalismu v imperialismus. Není ovšem třeba ani zdůrazňovat, že všechny hranice v přírodě a společnosti jsou relativní a pohyblivé, takže by bylo nesmyslné přít se například o to, v kterém roce nebo desetiletí se imperialismus „definitivně“ utvořil.

Budeme však přesto nuceni se přít o definici imperialismu, a to především s K. Kautským, hlavním marxistickým teoretikem v období takzvané II. internacionály, tj. ve čtvrtstoletí 1889-1914. Proti hlavním myšlenkám, které obsahuje naše definice imperialismu, se postavil Kautsky zcela rozhodně roku 1915, a dokonce už v listopadu 1914, kdy prohlásil, že imperialismus nesmí být chápán jako „fáze“ nebo stupeň ve vývoji hospodářství, nýbrž jako politika, a to určitá politika, které finanční kapitál „dává přednost“, že imperialismus se nesmí „ztotožňovat“ s „moderním kapitalismem“, že rozumíme-li imperialismem „všechny jevy moderního kapitalismu“ – kartely, ochranářství, vládu finančníků a koloniální politiku – vyústí otázka, zda je imperialismus nezbytný pro kapitalismus, v „nejvulgárnější tautologii“, neboť pak je „imperialismus pochopitelně životní nezbytností pro kapitalismus“ atd. Myšlenku Kautského nejpřesněji vyjádříme, ocitujeme-li jeho definici imperialismu, která přímo odporuje podstatě myšlenek, jež jsme tu vyložili (neboť námitky z tábora německých marxistů, kteří podobné myšlenky zastávali po mnoho let, jsou Kautskému dávno známy jakožto námitky určitého směru v marxismu).

Definice Kautského zní: „Imperialismus je produktem vysoce vyspělého průmyslového kapitalismu. Tkví ve snaze každého průmyslového kapitalistického národa přivtělit nebo podmanit si stále větší agrární (podtrženo Kautským) oblasti bez ohledu na to, jakými národy jsou obývány.“[2]

Tato definice je naprosto bezcenná, neboť jednostranně, tj. svévolně, vyzvedává jen národnostní otázku (třebaže je tato otázka nanejvýš důležitá jak sama o sobě, tak i se zřetelem k imperialismu), svévolně a nesprávně ji spojuje jedině s průmyslovým kapitálem v zemích, které si podmaňují jiné národy, a stejně svévolně a nesprávně zdůrazňuje anexi agrárních oblastí.

Imperialismus je usilování o anexe – v tom tkví politická část definice Kautského. Je správná, avšak nanejvýš kusá, neboť politicky je imperialismus tendence k násilí a reakci vůbec. Nás však zde zajímá ekonomická stránka věci, kterou pojal do své definice sám Kautsky. Chyby v definici Kautského bijí do očí. Pro imperialismus není příznačný kapitál průmyslový, nýbrž kapitál finanční. Není náhodné, že právě ve Francii neobyčejně rychlý rozvoj finančního kapitálu za současného oslabení kapitálu průmyslového způsobil, že od osmdesátých let minulého století velmi zesílila anexní (koloniální) politika. Pro imperialismus je příznačná právě snaha anektovat nejen agrární oblasti, nýbrž i oblasti průmyslově nejvyspělejší (Německo si dělalo laskominy na Belgii, Francie na Lotrinsko), neboť za prvé už zakončené rozdělení světa nutí, aby při novém dělení bylo sáhnuto po kterémkoli území; za druhé podstatným znakem imperialismu je, že několik velmocí zápolí o hegemonii, tj. snaží se uchvátit území ani ne tak přímo pro sebe jako proto, aby oslabily odpůrce a podlomily jeho hegemonii (Belgie má pro Německo zvlášť velký význam jako opěrný bod proti Anglii; Bagdád má zvlášť velký význam pro Anglii jako opěrný bod proti Německu atd.).

Kautsky se odvolává zejména – a častokrát – na Angličany, kteří prý začali používat termínu imperialismus v ryze politickém významu, v tom smyslu, jak to činí i on sám. Nahlédněme do spisu Angličana Hobsona Imperialismus, který vyšel roku 1902, a dočteme se tam:

„Nový imperialismus se liší od starého imperialismu za prvé tím, že na místo snah jednoho vzmáhajícího se impéria staví teorii a praxi vzájemně soupeřících impérií, z nichž každé je vedeno stejnými choutkami po politické expanzi a obchodním prospěchu; za druhé tím, že finanční zájmy nebo zájmy týkající se umístění kapitálu převládají nad zájmy obchodními.“[3]

Vidíme, že věcně Kautsky nemá absolutně pravdu, odvolává-li se na Angličany vůbec (mohl by se odvolat nanejvýš na vulgární anglické imperialisty nebo přímé obhájce imperialismu). Vidíme, že Kautsky, který tvrdí, že stejně jako dříve hájí marxismus, dělá ve skutečnosti krok zpátky ve srovnání se sociálním liberálem Hobsonem, který správněji zjišťuje dvě „historicky konkrétní“ (Kautsky svou definicí zachází přímo přezíravě s historickou konkrétností!) zvláštnosti moderního imperialismu: 1. konkurenci několika imperialismů a 2. převládající postavení finančníka nad obchodníkem. Zdůrazňuje-li se naproti tomu především, že průmyslová země anektuje agrární zemi, zdůrazňuje se tím převládající úloha obchodníka.

Definice Kautského je nejen nesprávná a nemarxistická. Je základem celého systému názorů, které se naprosto příčí jak marxistické teorii, tak i marxistické praxi, o čemž ještě promluvíme. Naprosto neseriózní je spor o slovíčko rozvířený Kautským, zda nejnovější stupeň kapitalismu má být nazván imperialismem nebo stupněm finančního kapitálu. Nazývejte si jej jak chcete, to je lhostejné. Podstata věci je v tom, že Kautsky odlučuje politiku imperialismu od jeho ekonomiky, že vysvětluje anexe jako politiku, které finanční kapitál „dává přednost“, a staví proti ní jinou možnou buržoazní politiku, uskutečnitelnou prý na téže základně finančního kapitálu.

To by tedy znamenalo, že monopoly v ekonomice je možno spojit s nemonopolistickým, nenásilným, nevýbojným postupem v politice. To by znamenalo, že teritoriální rozdělení celého světa, které skončilo právě v epoše finančního kapitálu a které určuje specifický ráz nynějších forem soupeření mezi největšími kapitalistickými státy, je slučitelné s neimperialistickou politikou. Výsledkem je: stěžejní rozpory nejnovějšího stupně kapitalismu jsou zastírány a zahlazovány, místo aby byla odhalována jejich hloubka, marxismus je nahrazován buržoazním reformismem.

Kautsky polemizuje s německým obhájcem imperialismu a anexí Cunowem, který neomaleně a cynicky usuzuje: imperialismus je moderní kapitalismus; vývoj kapitalismu je nevyhnutelný a progresívní; imperialismus je tedy progresívní; imperialismus je tedy nutno poníženě velebit a vychvalovat! Připomíná nám to zkarikovaný obraz, v němž v letech 1894-1895 naši narodnici vykreslili názory ruských marxistů: pokládají-li marxisté kapitalismus v Rusku za nevyhnutelný a progresívní, mají si prý otevřít svůj krámek a pěstovat kapitalismus. Kautsky namítá proti Cunowovi: není pravda, že imperialismus je novodobým kapitalismem, nýbrž je jen jednou z forem politiky soudobého kapitalismu, a my můžeme a musíme potírat tuto politiku, bojovat proti imperialismu, proti anexím atd.

Zdá se, že je to námitka zcela přijatelná, ve skutečnosti je to však rafinovanější a zahalenější (a proto nebezpečnější) hlásání smíru s imperialismem, neboť „boj“ proti politice trastů a bank, který ponechává nedotčeny základy ekonomiky trastů a bank, se omezuje jen na buržoazní reformismus a pacifismus, na zbožná a nevinná přání. Nevzít na vědomí existující rozpory, ignorovat nejdůležitější z nich, místo aby byla odhalena celá jejich hloubka – to je Kautského teorie, která nemá nic společného s marxismem. A je pochopitelné, že taková „teorie“ slouží výhradně obhajobě myšlenky sjednocení s Cunowy!

„Z ryze ekonomického hlediska,“ píše Kautsky, „není tedy vyloučeno, že kapitalismus projde ještě další novou fází, kdy se politika kartelů přenese do zahraniční politiky, fází ultraimperialismu“[4], tj. nadimperialismem, kdy se imperialismy celého světa místo vzájemného boje sjednotí, fází, kdy za kapitalismu mohou být vyloučeny války, fází „společného vy kořisťování světa mezinárodně sjednoceným finančním kapitálem“[5].

Touto „teorií ultraimperialismu“ se budeme zabývat ještě později, abychom podrobně ukázali, jak se nadobro a nenávratně rozchází s marxismem. Nejdříve se však musíme podle celkového plánu tohoto nástinu podívat na přesná ekonomická fakta o této otázce. Je „ultraimperialismus“ „z ryze ekonomického hlediska“ možný, anebo je to ultranesmysl?

Rozumíme-li ryze ekonomickým hlediskem „ryzí“ abstrakci, pak vše, co se dá říci, lze shrnout v toto tvrzení: vývoj spěje k monopolům, tedy k jednomu světovému monopolu, k jednomu světovému trastu. To je nezvratné, avšak také naprosto bezobsažné stejně jako tvrzení, že „vývoj spěje“ k výrobě potravin v laboratořích. V tomto smyslu je „teorie“ ultraimperialismu stejný nesmysl, jakým by byla „teorie ultrazemědělství“.

Mluvíme-li však o „ryze ekonomických“ podmínkách epochy finančního kapitálu jako o historicky konkrétní epoše, spadající na začátek 20. století, pak nejlepší odpovědí na mrtvé abstrakce „ultraimperialismu“ (které mají jen jeden, zcela reakční cíl: odvrátit pozornost od hloubky existujících rozporů) je, když proti nim postavíme konkrétní ekonomickou skutečnost moderního světového hospodářství. Bezobsažné tlachy Kautského o ultraimperialismu podporují kromě jiného zásadně nesprávnou myšlenku, která žene vodu na mlýn obhájcům imperialismu, myšlenku, že prý vláda finančního kapitálu zeslabuje nerovnoměrnosti a rozpory uvnitř světového hospodářství, ačkoli je ve skutečnosti zesiluje. 78[N1]

R. Calwer se ve své nevelké knížce Úvod do světového hospodářství[6] pokusil shrnout nejdůležitější ryze ekonomické údaje, podle nichž si lze udělat konkrétní představu o vzájemných vztazích uvnitř světového hospodářství na rozhraní 19. a 20. století. Rozděluje celý svět na pět „hlavních hospodářských oblastí“: na oblast 1. středoevropskou (celá Evropa kromě Ruska a Anglie); 2. britskou; 3. ruskou; 4. východoasijskou a 5. americkou. Přitom zařazuje kolonie do „oblastí“ oněch států, kterým patří, a „vynechává“ několik málo zemí nezařazených do žádné oblasti, např. Persii, Afghánistán a Arábii v Asii, Maroko a Habeš v Africe apod.

Ekonomické údaje, které uvádí o těchto oblastech, jsou v kostce tyto:

Dopravní prostředky Obchod Průmysl
Hlavní hospodářské oblasti světa Plocha (v miliónech km2) Obyvatelstvo (v miliónech) Železnice (v tisících km) Obchodní loďstvo (v miliónech tun) Dovoz a vývoz úhrnem (v miliardách marek) Těžba kamenného uhlí (v miliónech tun) Výroba surového železa (v miliónech tun) Počet vřeten v bavlnářském průmyslu (v mil.)
1. středoevropská 27,6 (23,6)* 388 (146) 204 8 41 251 15 26
2. britská 28,9 (28,6)* 398 (355) 140 11 25 249 9 51
3. ruská 22 131 63 1 3 16 3 7
4. východoasijská 12 389 8 1 2 8 0,02 2
5. americká 30 148 379 6 14 245 14 19

* V závorkách plocha a obyvatelstvo kolonií.

Vidíme tři oblasti s vysoce vyspělým kapitalismem (silný rozvoj jak dopravy, tak obchodu a průmyslu): oblast středoevropskou, britskou a americkou; v nich pak tři státy vládnoucí světu: Německo, Anglii a Spojené státy. Imperialistické soupeření a boje mezi nimi jsou krajně zostřeny tím, že Německo má zcela malou oblast a málo kolonií; utvoření „střední Evropy“ je kdesi v budoucnosti a rodí se v urputném boji. Dosud je pro celou Evropu příznačným rysem politická rozdrobenost. V britské a americké oblasti je naopak velmi vysoká politická koncentrace, avšak nesmírné kolonie britské oblasti jsou v příkrém nepoměru k nepatrným koloniím oblasti americké. V koloniích se kapitalismus teprve začíná vyvíjet. Boj o Jižní Ameriku se stále zostřuje.

Ve dvou oblastech, v oblasti ruské a východoasijské, je kapitalismus slabě vyvinut. V ruské oblasti je velmi nízká hustota obyvatelstva, v oblasti východoasijské velmi vysoká; v ruské oblasti je velká politická koncentrace, v oblasti východoasijské vůbec neexistuje. Čínu teprve začali dělit a boj o ni, vedený mezi Japonskem, Spojenými státy atd., se stále zostřuje.

Porovnejte s touto skutečností – s neobyčejně rozmanitými ekonomickými a politickými podmínkami, s mimořádně nerovnoměrným tempem vývoje různých zemí apod., se zběsilým bojem mezi imperialistickými státy – Kautského pošetilou báchorkou o „pokojném“ ultraimperialismu. Není to reakční pokus vylekaného maloměšťáka schovat se před hrozivou.skutečností? Což nám mezinárodní kartely, v nichž Kautsky spatřuje zárodky „ultraimperialismu“ (stejným právem by bylo „možné“ prohlásit výrobu tabletek v laboratoři za zárodek ultrazemědělství), neposkytují příklad, jak je dělen a znovurozdělován svět, jak se přechází od nenásilného dělení k dělení násilnému a naopak? Cožpak americký a jiný finanční kapitál, který pokojně rozdělil celý svět za účasti Německa, řekněme, v mezinárodním kolejnicovém syndikátu nebo v mezinárodním trastu obchodní lodní dopravy, nerozděluje dnes znovu svět na základě nových mocenských poměrů, jež se mění zcela jinak, jen ne pokojně?

Finanční kapitál a trasty nezeslabují, nýbrž zesilují rozdíly v rychlosti vývoje různých částí světového hospodářství. Jakmile se mocenské poměry změnily, jak jinak mohou být za kapitalismu vyřešeny rozpory než silou? Velmi přesné údaje o různé rychlosti vývoje kapitalismu a finančního kapitálu v celém světovém hospodářství můžeme načerpat ze statistiky železnic.[7][N2] V posledních desetiletích imperialistického vývoje se délka železnic měnila takto:

Železniční síť (v tisících km)

1890 1913 +
Evropa 224 346 + 122
Spojené státy americké 268 411 + 143
Všechny kolonie 82 210 + 128
Samostatné a polo závislé státy v Asii a v Americe 43 137 + 94
Úhrnem 617 1104

Nejrychleji se tedy rozšiřovala železniční síť v koloniálních a samostatných (a polozávislých) státech asijských a amerických. Je známo, že finanční kapitál 4-5 největších kapitalistických států zde kraluje a panuje neomezeně. Nové železnice v koloniích a jiných asijských a amerických zemích o délce 200 000 km znamenají přes 40 miliard marek kapitálu nově umístěného za zvláště výhodných podmínek, se zvláštními zárukami rentability a výnosnými objednávkami pro ocelárny aj. atd.

Kapitalismus se vyvíjí nejrychleji v koloniích a zámořských zemích. Mezi nimi vznikají nové imperialistické mocnosti (Japonsko). Boj mezi světovými imperialismy se zostřuje. Vzrůstá poplatek, který pobírá finanční kapitál ze zvlášť výnosných koloniálních a zámořských podniků. Při dělení této „kořisti“ připadá největší podíl zemím, které nejsou vždy na prvním místě, pokud jde o rychlost vývoje výrobních sil. V největších státech (spolu s jejich koloniemi) činila délka železnic:

(v tisících km)
1890 1913
Spojené státy 268 413 + 145
Britské impérium 107 208 + 101
Rusko 32 78 + 46
Německo 43 68 + 25
Francie 41 63 + 22
Úhrnem v 5 velmocích 491 830 +339

Kolem 80 % celkové délky železnic je tedy soustředěno v 5 největších státech. Koncentrace vlastnictví těchto železnic, koncentrace finančního kapitálu je však ještě mnohem větší, neboť např. anglickým a francouzským milionářům patří velká část akcií a obligací amerických, ruských a jiných železnic.

Díky svým koloniím rozšířila Anglie „svou“ železniční síť o 100 000 km, tj. čtyřikrát více než Německo. Přesto však, jak je všeobecně známo, rostly v této době výrobní síly Německa, a zejména těžba kamenného uhlí a výroba surového železa mnohem rychleji než v Anglii, o Francii a Rusku již ani nemluvě. Roku 1892 vyrobilo Německo 4,9 miliónu tun surového železa, kdežto Anglie 6,8 miliónu; roku 1912 vyrobilo však již 17,6 miliónu, kdežto Anglie 9,0 miliónu, což znamená obrovský náskok před Anglií![8] Vzniká otázka: jak jinak než válkou mohl být za kapitalismu odstraněn nepoměr mezi rozvojem výrobních sil a akumulací kapitálu na jedné straně a mezi rozdělením kolonií a „sfér vlivu“ finančního kapitálu na druhé straně?

Napsáno v lednu – červnu 1916 Podle Spisů V. I. Lenina,

5. rus. vyd., sv. 27, s. 385-396, čes. vyd. sv. 22, s. 286-297


LENIN, Vladimír Iljič, Vybrané ekonomické stati. Přeložil a uspořádal Miloslav Fremer, Praha 1976, s. 80-91

Z PRÁCE

STÁT A REVOLUCE

Učení marxismu o státu a úkoly proletariátu v revoluci 80[N3]

KAPITOLA V

EKONOMICKÉ ZÁKLADY ODUMÍRÁNÍ STÁTU

Tuto otázku Marx nejdůkladněji objasnil ve své Kritice gothajského programu (dopis Brackovi z 5. května 1875, který byl otištěn teprve roku 1891 v Neue Zeit, IX, 1, a vyšel rusky ve zvláštním vydání) 81[N4] . Polemická část tohoto skvělého díla, obsahující kritiku lassallovství, zatlačila do pozadí, abych tak řekl, jeho pozitivní část, a to analýzu, jak souvisí vývoj komunismu s odumíráním státu.

1. MARXOVO POJETÍ OTÁZKY

Při povrchním srovnání Marxova dopisu Brackovi z 5. května 1875 s Engelsovým dopisem Bebelovi z 28. března 1875 82[N5] , který jsme výše rozebrali,[9] může vzniknout zdání, že Marx je mnohem větším „přívržencem státu“ než Engels a že rozdíl mezi názory obou pisatelů na stát je velmi značný.

Engels doporučuje Bebelovi, aby se přestalo žvanit o státu, aby se z programu úplně vyškrtlo slovo stát a nahradilo se slovem „obec“; Engels dokonce prohlašuje, že Komuna už nebyla státem ve vlastním smyslu. Naproti tomu Marx mluví dokonce o tom, „jak to bude se státem v komunistické společnosti“, tj. zdánlivě uznává nutnost státu i za komunismu.

Takový názor by však byl od základu nesprávný. Bližší prozkoumání ukazuje, že Marxovy a Engelsovy názory na stát a na jeho odumírání se úplně shodují a že citovaný Marxův výrok se týká právě tohoto odumírajícího státu.

Je jasné, že nemůže být ani řeči o přesném určení chvíle budoucího „odumírání“, tím spíše, že tu jde zřejmě o dlouhotrvající proces. Zdánlivý rozdíl mezi Marxem a Engelsem lze vysvětlit rozdílností témat, o kterých pojednávali, rozdílností úkolů, které sledovali. Engels si vytkl za úkol ukázat Bebelovi názorně, výstižně a ve velkých obrysech veškerou nesmyslnost běžných předsudků o státu (které v nemalé míře sdílel i Lassalle). Marx se jen letmo dotýká této otázky, zajímá jej jiné téma: vývoj komunistické společnosti.

Celá Marxova teorie je aplikací vývojové teorie – v její nejdůslednější, nejúplnější, nejpromyšlenější a nejobsažnější formě – na soudobý kapitalismus. Je přirozené, že Marx byl nucen uvážit, jakým způsobem aplikovat tuto teorii jak na nastávající krach kapitalismu, tak i na budoucí vývoj budoucího komunismu.

Na základě jakých skutečností je možno vytyčit otázku budoucího vývoje budoucího komunismu?

Na základě toho, že budoucí komunismus vzniká z kapitalismu, že se historicky vyvíjí z kapitalismu, že je výsledkem působení společenské síly, kterou zplodil kapitalismus. Marx se ani dost málo nepokouší vymýšlet utopie, hádat ze vzduchu to, co vědět nelze. Marx klade otázku komunismu tak, jak by přírodovědec kladl otázku vývoje nové, řekněme biologické odrůdy, víme-li, že vznikla tak a tak a mění se v tom a v tom určitém směru.

Marx především odstraňuje motanici, kterou vnáší gothajský program do otázky vzájemného poměru mezi státem a společností.

„Dnešní společnost,“ píše Marx, „je kapitalistická společnost, která existuje ve všech kulturních zemích, více či méně zbavena středověké příměsi, více či méně pozměněna zvláštním dějinným vývojem té které země, více či méně vyspělá. Naproti tomu ‚dnešní stát‘ se mění s hranicemi země. V pruskoněmecké říši je jiný než ve Švýcarsku, v Anglii jiný než ve Spojených státech. ‚Dnešní stát‘ je tedy fikce.

Přes pestrou rozmanitost svých forem mají však různé státy různých kulturních zemí společné to, že všechny stojí na půdě moderní buržoazní společnosti, jen někde více, jinde méně kapitalisticky vyspělé. Mají tedy také některé podstatné rysy společné. V tomto smyslu lze mluvit o ‚dnešním státu‘ v protikladu k budoucnosti, kdy odumře jeho nynější kořen, buržoazní společnost.

Ptáme se tedy: Jaké přeměně bude podroben stát v komunistické společnosti? Jinými slovy, které ze společenských funkcí, obdobných nynějším funkcím státu, tam zbudou? Na tuto otázku lze odpovědět jen vědecky, a i kdybychom tisíckrát spojovali slovo lid se slovem stát, nepřiblížíme se k řešení problému ani o píď …“ 83[N6]

Když Marx takto zesměšnil všechny řeči „o lidovém státu“, vymezuje otázku a dává jaksi výstrahu, že má-li se na ni odpovědět vědecky, je možno operovat jedině pevně zjištěnými vědeckými fakty.

První, co je zjištěno úplně přesně veškerou vývojovou teorií, veškerou vědou vůbec – a nač zapomínali utopisté a nač zapomínají dnešní oportunisté, kteří mají strach ze socialistické revoluce – je ta okolnost, že historicky musí nesporně být zvláštní stadium nebo zvláštní etapa přechodu od kapitalismu ke komunismu.

2. PŘECHOD OD KAPITALISMU KE KOMUNISMU

„… Mezi kapitalistickou a komunistickou společností,“ pokračuje Marx, „leží období revoluční přeměny jedné společnosti v druhou. Tomu odpovídá také politické přechodné období, v němž stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu…“ 84[N7]

Tento závěr se zakládá u Marxe na rozboru úlohy, kterou hraje proletariát v moderní kapitalistické společnosti, na údajích o vývoji této společnosti a o nesmiřitelnosti protichůdných zájmů proletariátu a buržoazie.

Dříve se otázka stavěla takto: aby proletariát dosáhl svého osvobození, musí svrhnout buržoazii, vydobýt politickou moc a nastolit svou revoluční diktaturu.

Nyní se otázka staví poněkud jinak: přechod od kapitalistické společnosti, která se vyvíjí ke komunismu, ke komunistické společnosti, je nemožný bez „politického přechodného období“, a státem tohoto období může být pouze revoluční diktatura proletariátu.

Jaký je poměr této diktatury k demokracii?

Viděli jsme, že Komunistický manifest klade prostě vedle sebe dva pojmy: „přeměnu proletariátu v panující třídu“ a „vydobytí demokracie“ 85.[N8] Na základě všeho, co jsme výše vyložili, je možno přesněji určit, jak se mění demokracie za přechodu od kapitalismu ke komunismu.

V kapitalistické společnosti, předpokládáme-li její nejpříznivější vývoj, máme v demokratické republice víceméně úplný demokratismus. Ale tento demokratismus je vždycky sevřen těsným rámcem kapitalistického vykořisťování, a proto vždy zůstává v podstatě demokratismem pro menšinu, pouze pro majetné třídy, pouze pro bohaté. Svoboda kapitalistické společnosti vždy zůstává přibližně stejná, jako byla svoboda v antických řeckých republikách: svoboda pro otrokáře. Novodobí námezdní otroci jsou vinou kapitalistického vykořisťování tak zdeptáni bídou a chudobou, že mají „jiné starosti než demokracii“, „jiné starosti než politiku“, takže při obvyklém klidném průběhu událostí většina obyvatelstva je vyloučena z účasti na veřejném politickém životě.

Správnost tohoto tvrzení snad nejnázorněji potvrzuje Německo, právě proto, že v tomto státě se ústavní legalita udržela obdivuhodně dlouho a stabilně téměř půl století (1871-1914) a že sociální demokracie dovedla v té době „využít legality“ mnohem lépe než v jiných zemích a zorganizovat v politickou stranu tak velkou část dělnictva jako nikde na světě.

A jak velká je tato největší doposud zaznamenaná část politicky uvědomělých a aktivních námezdních otroků v kapitalistické společnosti? Z 15 miliónů námezdních dělníků 1 milión členů sociálně demokratické strany! Z 15 miliónů 3 milióny odborově organizovaných!

Demokracie pro nepatrnou menšinu, demokracie pro boháče, takový je demokratismus kapitalistické společnosti. Podíváme-li se blíž na mechanismus kapitalistické demokracie, shledáme všude, i v „bezvýznamných“, zdánlivě bezvýznamných podrobnostech volebního práva (podmínka určité doby pobytu, vyloučení žen atd.), i v technice zastupitelských institucí, i ve faktických překážkách shromažďovacího práva (veřejné budovy nejsou pro „žebráky“!), i v čistě kapitalistické organizaci denního tisku a tak dále a tak dále – všude shledáme jen a jen omezení demokratismu. Tato omezení, tyto výjimky, vyloučení a překážky pro chudé se zdají nepatrné zejména tomu, kdo sám bídu nikdy nepoznal a nepřišel blíže do styku s masovým životem utiskovaných tříd (a tak tomu je u devíti desetin, ne-li devadesáti devíti setin buržoazních publicistů a politiků) – ale všechna tato omezení dohromady vylučují a vytlačují chudinu z politiky, z aktivní účasti na demokracii.

Marx velmi dobře postřehl tuto podstatu kapitalistické demokracie, když ve svém rozboru zkušeností Komuny pravil: utlačeným je dovoleno jednou za několik let rozhodovat, který člen utlačující třídy je bude v parlamentě zastupovat a potlačovat.86[N9]

Avšak od této kapitalistické demokracie, která je nutně omezená, která potají odstrkuje chudinu, a proto je skrz naskrz pokrytecká a lživá – nejde vývoj kupředu prostě, přímo a hladce, „k stále větší a větší demokracii“, jak to líčí liberální profesoři a maloburžoazní oportunisté. Nikoli. Vývoj kupředu, tj. ke komunismu, jde přes diktaturu proletariátu a jinak jít nemůže, neboť zlomit odpor kapitalistických vykořisťovatelů není s to nikdo jiný než proletariát a není možno dosáhnout toho jiným způsobem.

Ale diktatura proletariátu, tj. organizace předvoje utiskovaných v panující třídu k potlačení utiskovatelů, nemůže prostě přinést jen rozšíření demokracie. Zároveň s nesmírným rozšířením demokratismu, který se poprvé stává demokratismem pro chudé, demokratismem pro lid, a ne demokratismem pro boháče, činí diktatura proletariátu řadu omezení svobody se zřetelem k utlačovatelům, vykořisťovatelům, kapitalistům. Ty musíme potlačit, má-li být lidstvo vysvobozeno z námezdního otroctví, jejich odpor je nutno zlomit násilím – a je jasné, že tam, kde je potlačení, kde je násilí, není svoboda, není demokracie.

Engels to skvěle vystihl v dopise Bebelovi, když napsal, jak si čtenář vzpomíná, že „proletariát nepoužívá státu v zájmu svobody, nýbrž aby potlačil své protivníky, a jakmile se bude moci mluvit o svobodě, přestane stát jako takový existovat“ 87[N10] .

Demokracie pro obrovskou většinu lidu a násilné potlačení vykořisťovatelů, utlačovatelů lidu, tj. jejich vyloučení z demokracie – to je modifikace demokracie za přechodu od kapitalismu ke komunismu.

Teprve v komunistické společnosti, až odpor kapitalistů bude nadobro zlomen, až kapitalisté zmizí, až nebude tříd (tj. až nebude rozdílu mezi členy společnosti v jejich vztahu ke společenským výrobním prostředkům), teprve pak „zmizí stát a bude se moci mluvit o svobodě“. Teprve pak bude možná a bude uskutečněna demokracie opravdu úplná, opravdu bez jakýchkoli výjimek. A teprve pak demokracie začne odumírat prostě proto, že lidé, zbavení kapitalistického otroctví, nezměrných hrůz, brutalit, nesmyslností a ohavností kapitalistického vykořisťování, si poznenáhlu zvyknou zachovávat elementární pravidla společenského soužití, pravidla odpradávna známá a opakující se po tisíciletí ve všech předpisech společenského soužití, že si zvyknou zachovávat je bez násilí, bez donucení, bez podřízení, bez zvláštního donucovacího aparátu, který se nazývá stát.

Výraz „stát odumírá“ je velmi šťastně zvolen, neboť ukazuje na postupnost procesu i na jeho živelnost. Jedině zvyk může mít a nesporně bude mít takový vliv, neboť kolem sebe ustavičně pozorujeme, jak snadno si lidé zvykají na dodržování pravidel společenského soužití, která jsou pro ně nutná, není-li vykořisťování, není-li tu nic, co pobuřuje, co vyvolává odpor a povstání, co způsobuje nutnost potlačování.

Tedy: v kapitalistické společnosti máme demokracii okleštěnou, ubohou, falešnou, demokracii jen pro boháče, pro menšinu. Diktatura proletariátu, období přechodu ke komunismu, poprvé přinese demokracii pro lid, pro většinu, zároveň s nutným potlačením menšiny, vykořisťovatelů. Jedině komunismus je s to přinést demokracii opravdu úplnou, a čím bude demokracie úplnější, tím rychleji se stane zbytečnou a sama sebou odumře.

Jinými slovy: za kapitalismu máme stát ve vlastním slova smyslu, zvláštní mašinérii k potlačování jedné třídy druhou, a to většiny menšinou. Pochopitelně k úspěšnému provádění takové věci, jako je soustavné potlačování většiny vykořisťovaných menšinou vykořisťovatelů, je třeba krajně krutého, bestiálního potlačování, vyžaduje to moře krve, jímž se lidstvo brodí na své cestě ve stavu otroctví, nevolnictví a námezdní práce.

Dále. Za přechodu od kapitalismu ke komunismu je potlačování ještě nutné, je to však již potlačování menšiny vykořisťovatelů většinou vykořisťovaných. Zvláštní aparát, zvláštní mašinérie k potlačování, „stát“, je ještě nezbytný, je to však už přechodný stát, není to už stát ve vlastním smyslu, neboť potlačování menšiny vykořisťovatelů většinou včerejších námezdních otroků je úkol poměrně tak snadný, prostý a přirozený, že bude vyžadovat mnohem méně krve než potlačování povstání otroků, nevolníků a námezdních dělníků, takže přijde lidstvu mnohem levněji. A toto potlačování je možno sloučit s rozšířením demokracie na tak převážnou většinu obyvatelstva, že počíná mizet potřeba zvláštní mašinérie k potlačování. Vykořisťovatelé nejsou přirozeně s to potlačit lid bez velmi složité mašinérie k provádění tohoto úkolu, lid však může potlačit vykořisťovatele i velmi jednoduchou „mašinérií“, téměř bez „mašinérie“, bez zvláštního aparátu, pouhou organizací ozbrojených mas (typu sovětů dělnických a vojenských zástupců, jak předběžně poznamenáváme).

Nakonec teprve komunismus vytváří stav, kdy stát je úplně zbytečný, neboť není koho potlačovat – „není koho“ ve smyslu třídy, ve smyslu soustavného boje proti určité části obyvatelstva. Nejsme utopisté a vůbec nepopíráme, že jsou možné a nevyhnutelné excesy jednotlivých osob i že bude nutno potlačovat takové excesy. Ale za prvé k tomu není třeba zvláštní mašinérie, zvláštního potlačovacího aparátu, to bude dělat sám ozbrojený lid tak prostě a snadno, jako kterýkoli hlouček civilizovaných lidí i v dnešní společnosti trhá od sebe rváče nebo zabraňuje znásilnění ženy. A za druhé víme, že hlavní sociální příčinou excesů, spočívajících v porušování pravidel společenského soužití, je vykořisťování mas, jejich bída a chudoba. S odstraněním této hlavní příčiny začnou excesy nevyhnutelně „odumírat“. Nevíme, jak rychle a v jakém pořadí, víme však, že odumírat budou. S jejich odumíráním odumře i stát.

Marx, aniž se pustil do utopií, stanovil podrobněji to, co lze dnes o této budoucnosti stanovit, a to: rozdíl mezi nižší a vyšší fází (stupněm, etapou) komunistické společnosti.

3. PRVNÍ FÁZE KOMUNISTICKÉ SPOLEČNOSTI

V Kritice gothajského programu Marx podrobně vyvrací Lassallovu myšlenku, že dělníci dostanou za socialismu „nezkrácený“ čili „plný výtěžek práce“. Marx dokazuje, že od celkového společenského produktu práce veškeré společnosti je nutno odečíst jednak rezervní fond, jednak fond na rozšiřování výroby, jednak fond na amortizaci „opotřebovaných“ strojů apod., a potom od spotřebních předmětů fond na správní výlohy, na školství, nemocnice, útulky pro přestárlé apod.

Místo mlhavé, nejasné a všeobecné Lassallovy fráze („dělníkovi plný výtěžek práce“) Marx střízlivě vypočítává, jak právě socialistická společnost bude nucena hospodařit. Marx přikračuje ke konkrétnímu rozboru životních podmínek takové společnosti, kde nebude kapitalismus, a přitom říká:

„Máme tu co dělat“ (při rozboru programu dělnické strany) „ne s takovou komunistickou společností, která se vyvinula na svém vlastním základě, nýbrž naopak s takovou, která právě vychází z kapitalistické společnosti, která tedy v každém ohledu, ekonomicky, mravně, duchovně má ještě na sobě mateřská znamení staré společnosti, z jejíhož lůna vychází.“ 88[N11]

Tuto komunistickou společnost, která právě vzešla na světlo boží z lůna kapitalismu, která má ještě na sobě všude mateřská znamení staré společnosti, nazývá Marx také „první“ nebo nižší fází komunistické společnosti.

Výrobní prostředky přestaly již být soukromým vlastnictvím jednotlivců. Výrobní prostředky patří celé společnosti. Každý příslušník společnosti, konající určitou část společensky nutné práce, dostává od společnosti potvrzení, že vykonal tolik a tolik práce. Na toto potvrzení dostává ze společenských skladů spotřebních předmětů příslušné množství výrobků. Odečteme-li množství práce, které je určeno pro společenský fond, dostává tedy každý dělník od společnosti tolik, kolik jí dal.

Vládne tu zdánlivě „rovnost“.

Když však Lassalle říká, přičemž má na mysli takový společenský řád (který se obyčejně nazývá socialismem, u Marxe se však nazývá první fází komunismu), že je to „spravedlivé rozdělování“, že je to „rovné právo každého na stejný výtěžek práce“, Lassalle se mýlí a Marx vysvětluje jeho chybu.

„Rovné právo,“ říká Marx, zde vskutku máme, ale je to ještě „buržoazní právo“, které jako každé právo předpokládá nerovnost. Každé právo je použití stejného měřítka na různé lidi, kteří ve skutečnosti nejsou stejní, nejsou si rovni; a proto „rovné právo“ je porušením rovnosti a je to nespravedlnost. Každý tedy, když byl vykonal stejné množství společenské práce jako druhý, vskutku dostává stejný díl společenského výrobku (s uvedenými srážkami).

A zatím jednotlivci si nejsou rovni: jeden je silnější, druhý je slabší, jeden je ženat, druhý ne, jeden má více dětí, druhý méně atd.

„… Při stejném pracovním výkonu,“ uzavírá Marx, „a tedy i stejném podílu na společenském spotřebním fondu dostává tedy jeden fakticky více než druhý, jeden je bohatší než druhý atd. Aby se právo vyvarovalo všech těchto nesrovnalostí, muselo by být spíš nerovné než rovné …“ 89[N12]

První fáze komunismu tedy ještě nemůže přinést spravedlnost a rovnost: rozdíly v bohatství zůstanou, a to rozdíly nespravedlivé, avšak nebude možné vykořisťování člověka člověkem, neboť nebude možné uchvátit výrobní prostředky, továrny, stroje, půdu apod. do soukromého vlastnictví. Když Marx rozbíjí maloburžoazně nejasnou Lassallovu frázi o „rovnosti“ a „spravedlnosti“ vůbec, ukazuje průběh vývoje komunistické společnosti, která je nucena odstranit nejdříve jen tu „nespravedlnost“, že výrobní prostředky si přivlastnili jednotlivci, a která není s to naráz odstranit i další nespravedlnosti, spočívající v tom, že spotřební předměty jsou rozdělovány „podle práce“ (a ne podle potřeb).

Vulgární ekonomové včetně buržoazních profesorů, mezi nimi „náš“ Tugan, neustále vytýkají socialistům, že prý zapomínají na nerovnost lidí a „sní“ o odstranění této nerovnosti. Taková výtka, jak vidíme, svědčí jen o krajním ignorantství pánů buržoazních ideologů.

Marx nejen co nejpřesněji přihlíží k nevyhnutelné nerovnosti lidí, přihlíží i k tomu, že pouhé převedení výrobních prostředků do společného vlastnictví celé společnosti („socialismus“ v obvyklém slova smyslu) ještě neodstraňuje nedostatky rozdělování a nerovnosti „buržoazního práva“, které dále platí, pokud výrobky jsou rozdělovány „podle práce“.

„… Tyto nesrovnalosti,“ pokračuje Marx, „jsou však nevyhnutelné v první fázi komunistické společnosti, která po dlouhých porodních bolestech právě vyšla z kapitalistické společnosti. Právo nemůže být nikdy na vyšším stupni než ekonomická struktura a jí podmíněný vývoj společnosti …“ 90[N13]

Tedy v první fázi komunistické společnosti (která se obyčejně nazývá socialismem) není „buržoazní právo“ odstraněno úplně, ale jen zčásti, jen úměrně již dosaženému ekonomickému převratu, tj. jen vzhledem k výrobním prostředkům. „Buržoazní právo“ je prohlašuje za soukromé vlastnictví jednotlivců. Socialismus je činí společným vlastnictvím. Potud – a jen potud – „buržoazní právo“ odpadá.

Zůstává však přesto ve své druhé části, zůstává jako regulátor (určovatel) rozdělování výrobků a dělby práce mezi příslušníky společnosti. „Kdo nepracuje, ať nejí“, tato socialistická zásada je již uskutečněna; „za stejné množství práce stejné množství výrobků“ – také tato socialistická zásada je již uskutečněna. Ale to ještě není komunismus, tím ještě není odstraněno „buržoazní právo“, které nerovným lidem za nestejné (fakticky nestejné) množství práce dává stejné množství výrobků.

To je „nedostatek“, říká Marx, ale tento nedostatek je nevyhnutelný v první fázi komunismu, neboť nemáme-li propadnout utopismu, nesmíme se domnívat, že lidé, jakmile svrhnou kapitalismus, rázem se naučí pracovat pro společnost bez jakýchkoli právních norem, a kromě toho odstraněním kapitalismu nejsou naráz dány ani ekonomické předpoklady takové přeměny.

Ale jiných norem kromě „buržoazního práva“ není.

A potud bude ještě třeba státu, aby ochranou společného vlastnictví výrobních prostředků chránil rovnost práce a rovnost rozdělování výrobků.

Stát odumírá, protože již není kapitalistů, není již tříd, proto nelze již potlačovat vůbec žádnou třídu.

Avšak stát ještě neodumřel úplně, neboť zůstává ochrana „buržoazního práva“, posvěcujícího faktickou nerovnost. K úplnému odumření státu je třeba úplného komunismu.

4. VYŠŠÍ FÁZE KOMUNISTICKÉ SPOLEČNOSTI

Marx pokračuje:

„… Ve vyšší fázi komunistické společnosti, až už jednotlivci nebudou v zotročujícím područí dělby práce a až tedy zmizí i protiklad mezi duševní a tělesnou prací; až práce nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž stane se sama první životní potřebou; až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem – teprve pak bude možno plně překročit úzký obzor buržoazního práva a společnost bude moci vepsat na své prapory: ‚Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb‘.“ 91[N14]

Teprve nyní můžeme ocenit naprostou správnost Engelsových připomínek, když se bezohledně vysmíval nesmyslnému spojování slova „svoboda“ se slovem „stát“. Pokud existuje stát, není svobody. Až bude svoboda, nebude státu.

Ekonomickým základem úplného odumření státu je tak vysoký stupeň vývoje komunismu, na kterém mizí protiklad mezi prací duševní a fyzickou, na kterém tedy mizí jeden z nejdůležitějších zdrojů dnešní společenské nerovnosti, a to zdroj, jenž naprosto nemůže být naráz odstraněn pouhým převedením výrobních prostředků do společenského vlastnictví, pouhým vyvlastněním kapitalistů.

Toto vyvlastnění umožní obrovský rozvoj výrobních sil. A vidíme-li, jak již dnes kapitalismus nesmírně zdržuje tento rozvoj, jak by mohlo být leccos zvelebeno na základě moderní, již dosažené techniky, jsme oprávněni s plným přesvědčením říci, že vyvlastnění kapitalistů nevyhnutelně způsobí nesmírný rozvoj výrobních sil lidské společnosti. Ale jak rychle bude tento rozvoj postupovat, jak rychle dospěje k překonání dělby práce, k odstranění protikladu mezi prací duševní a fyzickou, k přeměně práce v „první životní potřebu“, to nevíme a vědět nemůžeme.

Jsme proto také oprávněni mluvit pouze o nevyhnutelném odumírání státu a zdůrazňovat přitom, že tento proces trvá dlouho a závisí na tom, jak rychle se vyvíjí vyšší fáze komunismu; otázku lhůt nebo konkrétních forem odumírání ponecháváme přitom naprosto nerozřešenou, neboť podklad k řešení takových otázek neexistuje.

Stát může plně odumřít, až společnost uskuteční zásadu „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“; tj. až si lidé natolik zvyknou dodržovat základní pravidla společenského soužití a až jejich práce bude natolik produktivní, že budou dobrovolně pracovat podle svých schopností. „Úzký obzor buržoazního práva“, který každého nutí, aby bezcitně jako Shylock[10] vypočítával, zda nepracoval o půl hodiny déle než druhý, zda nedostal menší mzdu než druhý – tento úzký obzor bude pak překročen. Rozdělování výrobků nebude pak vyžadovat, aby společnost určovala množství výrobků, jež má kdo dostat; každý si bude volně brát „podle svých potřeb“.

Z buržoazního hlediska lze snadno prohlásit takové společenské zřízení za „čistou utopii“ a posmívat se tomu, že socialisté slibují každému právo dostávat od společnosti bez jakékoli kontroly pracovního výkonu jednotlivého občana libovolné množství lanýžů, automobilů, pianin apod. Takovými posměšky odbývá věc i nyní většina buržoazních „vědců“, kteří tím ukazují jednak své ignorantství, jednak i to, že hájí kapitalismus z prospěchářských důvodů.

Je to ignorantství, neboť žádného socialistu nenapadlo „slibovat“, že nastane vyšší fáze vývoje komunismu, a předvídají-li velcí socialisté, že tato fáze nastane, nepředpokládají ani dnešní produktivitu práce, ani dnešního maloměšťáka, schopného ničit „zbytečně“ – asi jako seminaristé u Pomjalovského[11] – sklady společenského bohatství a žádat nemožnosti.

Do té doby, než nastane „vyšší“ fáze komunismu, požadují socialisté nejpřísnější kontrolu míry práce a míry spotřeby prováděnou společností a státem, avšak tato kontrola musí začít vyvlastněním kapitalistů, kontrolou kapitalistů prováděnou dělníky, a musí být uskutečňována nikoli státem byrokratů, nýbrž státem ozbrojených dělníků.

Když buržoazní ideologové (a jejich nohsledi typu pánů Ceretěliů, Černovů a spol.) obhajují kapitalismus z prospěchářských důvodů, dělají to hlavně proto, aby svými spory a řečmi o daleké budoucnosti zastřeli naléhavou a ožehavou otázku dnešní politiky: vyvlastnění kapitalistů, přeměnu všech občanů v pracovníky a zaměstnance jediného velkého „syndikátu“, totiž celého státu, a úplné podřízení veškeré práce celého tohoto syndikátu opravdu demokratickému státu, státu sovětů dělnických a vojenských zástupců.

Ostatně, když učený profesor a po něm šosák a po šosákovi pánové Ceretěliové a Černovové mluví o nesmyslných utopiích, o demagogických slibech bolševiků, o nemožnosti „zavést“ socialismus, mají na mysli právě vyšší stadium čili vyšší fázi komunismu, kterou nikdo nejenže nesliboval, ale ani nepomýšlel „zavést“, neboť ji „zavést“ vůbec nelze.

A zde jsme dospěli k otázce, jaký je vědecký rozdíl mezi socialismem a komunismem, které se dotkl Engels ve své už citované úvaze o nesprávnosti názvu „sociální demokrat“. Politický rozdíl mezi první čili nižší a mezi vyšší fází komunismu pravděpodobně bude časem veliký, ale vyzdvihovat tento rozdíl dnes, za kapitalismu, by bylo směšné a stavět jej do popředí mohli by snad jen ojedinělí anarchisté (pokud ještě vůbec mezi anarchisty zbyli lidé, kteří se ničemu nenaučili po „plechanovovské“ přeměně Kropotkinů, Grava, Cornelissena a ostatních „hvězd“ anarchismu v sociálšovinisty nebo v zákopové anarchisty, jak se vyjádřil anarchista Ge, jeden z nemnoha anarchistů, kteří si zachovali čest a svědomí).

Vědecký rozdíl mezi socialismem a komunismem je však jasný. To, co se obyčejně nazývá socialismem, nazval Marx „první“ neboli nižší fází komunistické společnosti. Pokud se výrobní prostředky stávají společným vlastnictvím, potud můžeme i zde použít termínu „komunismus“, máme-li na paměti, že je to neúplný komunismus. Veliký význam Marxových vysvětlivek je v tom, že i zde důsledně používá materialistické dialektiky, učení o vývoji, a zkoumá komunismus jako něco, co se vyvíjí z kapitalismu. Místo scholasticky vymyšlených, „uměle zkonstruovaných“ definicí a neplodných slovních sporů (co je socialismus, co komunismus) rozbírá Marx to, co by bylo možné nazvat stupni ekonomické zralosti komunismu.

Ve své první fázi, na svém prvním stupni komunismus nemůže být ještě ekonomicky úplně zralý, úplně prost tradic nebo stop kapitalismu. Z toho pak vyplývá tak zajímavý jev jako zachování „úzkého obzoru buržoazního práva“ za komunismu v jeho první fázi. Buržoazní právo ovšem předpokládá, pokud jde o rozdělování spotřebních předmětů, nevyhnutelně také buržoazní stát, neboť právo není ničím bez aparátu, který by byl s to donucovat lidi, aby dodržovali právní normy.

Z toho tedy vyplývá, že za komunismu trvá po určitou dobu nejen buržoazní právo, nýbrž i buržoazní stát – bez buržoazie!

Může se to zdát paradoxem nebo prostě dialektickou hrou myšlenek, jak to marxismu často vytýkají lidé, kteří si nedali ani trochu práce, aby prozkoumali jeho neobyčejně hluboký obsah.

Ve skutečnosti nám však život ukazuje na každém kroku pozůstatky starého v novém jak v přírodě, tak ve společnosti. A Marx nevsunul kousíček „buržoazního“ práva do komunismu svévolně, nýbrž vzal to, co je ekonomicky a politicky nevyhnutelné ve společnosti, která vyrůstá z lůna kapitalismu.

Demokracie má nesmírný význam v osvobozovacím boji dělnické třídy proti kapitalistům. Ale demokracie naprosto není nepřekročitelnou hranicí, nýbrž jen jednou z etap na cestě od feudalismu ke kapitalismu a od kapitalismu ke komunismu.

Demokracie znamená rovnost. Je pochopitelné, jak velký význam má boj proletariátu za rovnost a heslo rovnosti, je-li správně chápána jako zrušení tříd. Avšak demokracie znamená jenom formální rovnost. A hned po uskutečnění rovnosti všech členů společnosti, pokud jde o vlastnictví výrobních prostředků, tj. rovnosti práce a rovnosti mezd, vyvstane před lidstvem nevyhnutelně otázka, že je nutno jít dále od formální rovnosti k rovnosti faktické, tj. k uskutečnění zásady „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. V jakých etapách, za jakých praktických opatření půjde lidstvo k této vyšší metě, to nevíme a vědět nemůžeme. Je však důležité si ujasnit, jak je bezměrně klamná obvyklá buržoazní představa, že socialismus je něco mrtvého a strnulého, něco, co je dáno jednou provždy, zatímco ve skutečnosti je to tak, že teprve socialismem začne rychlý, skutečný, opravdu masový postup kupředu ve všech oborech společenského a individuálního života za účasti většiny obyvatelstva a posléze veškerého obyvatelstva.

Demokracie je forma státu, jedna z jeho odrůd. A proto demokracie, jako každý stát, je organizovaným, soustavným používáním násilí vůči lidem. To na jedné straně. Na druhé straně však demokracie znamená formální uznávání rovnosti mezi občany, rovného práva všech na určování státního zřízení a na správu státu. A to zase souvisí s tím, že demokracie na jistém stupni svého vývoje především stmeluje revoluční třídu – proletariát – proti kapitalismu a umožňuje mu zničit,

rozbít na padrť, smést z povrchu země buržoazní, i když republikánsky buržoazní státní mašinérii – stálou armádu, policii, byrokracii – a nahradit ji státní mašinérií demokratičtější, stále však ještě státní mašinérií v podobě ozbrojených dělnických mas, přecházejících k všeobecné účasti lidu v milici.

Zde „kvantita přechází v kvalitu“: takový stupeň demokratismu je spjat s prolomením rámce buržoazní společnosti a počátkem jejího socialistického přebudování. Účastní-li se opravdu všichni správy státu, pak se kapitalismus nebude již moci udržet. A vývoj kapitalismu zase vytváří předpoklady, aby se opravdu „všichni“ mohli účastnit správy státu. K těmto předpokladům patří všeobecná znalost čtení a psaní, které již bylo dosaženo v řadě nejvyspělejších kapitalistických zemí, potom „vyškolení a ukáznění“ miliónů dělníků velkým, složitým, zespolečenštěným aparátem pošty, železnic, velkých továren, velkoobchodů, bank atd. apod.

Za takových ekonomických předpokladů je zcela dobře možné přejít okamžitě z dneška na zítřek k tomu, aby kapitalisté a byrokrati byli po svém svržení nahrazeni – v kontrole výroby a rozdělování, v evidenci práce a výrobků – ozbrojenými dělníky, všeobecně ozbrojeným lidem. (Otázka kontroly a evidence nesmí být směšována s otázkou vědecky vzdělaného personálu inženýrů, agronomů apod.: tito páni pracují dnes, kdy se podřizují kapitalistům, a budou pracovat ještě lépe zítra, až se podřídí ozbrojeným dělníkům.)

Evidence a kontrola je to hlavní, čeho je třeba, aby „byla uvedena do chodu“ a správně fungovala první fáze komunistické společnosti. Všichni občané se zde stávají námezdními zaměstnanci státu, jímž jsou ozbrojení dělníci. Všichni občané se stávají úředníky a dělníky jediného celonárodního, státního „syndikátu“. Jde jen o to, aby všichni pracovali stejnou měrou, správně dodržovali míru práce a dostávali stejný plat. Evidenci toho, kontrolu nad tím kapitalismus mimořádně zjednodušil v neobyčejně prosté kontrolování a zapisování, k čemuž stačí znalost čtyř početních úkonů a vydávání patřičných stvrzenek, což je práce, kterou může vykonávat každý inteligentnější člověk.[12]

většina lidu začne vykonávat samostatně a všude takovou evidenci a takovou kontrolu kapitalistů (z nichž se nyní stali zaměstnanci) a pánů intelektuálů, kteří si podrželi kapitalistické návyky, pak se tato kontrola stane opravdu univerzální, všeobecnou, všelidovou, pak se jí nebude možno nijak vyhnout, „nebude kam se schovat“.

Celá společnost bude jediná kancelář a jediná továrna, kde je rovnost v práci i rovnost v platech.

Avšak tato „tovární“ kázeň, kterou proletariát po potření kapitalistů a svržení vykořisťovatelů rozšíří na celou společnost, naprosto není naším ideálem ani naším konečným cílem, nýbrž jen stupínkem nutným k radikálnímu oproštění společnosti od špatností a ničemností kapitalistického vykořisťování a pro další postup kupředu.

Od chvíle, kdy se všichni členové společnosti, nebo alespoň převážná většina z nich, sami naučí spravovat stát, sami vezmou tuto věc do rukou, sami „uvedou do chodu“ kontrolu nad nepatrnou menšinou kapitalistů, nad panstvem, které si chce podržet kapitalistické návyky, nad dělníky hluboce zdemoralizovanými kapitalismem – od té chvíle začíná mizet nutnost jakéhokoli spravování vůbec. Čím úplnější je demokracie, tím bližší je chvíle, kdy se stává zbytečnou. Čím demokratičtější je „stát“, který se skládá z ozbrojených dělníků a „není už státem ve vlastním slova smyslu“, tím rychleji začíná odumírat jakýkoli stát.

Neboť až se všichni naučí spravovat a budou opravdu samostatně spravovat společenskou výrobu, až se naučí samostatně vykonávat evidenci a kontrolu darmojedů, panských synků, darebáků a podobných „strážců tradic kapitalismu“ – pak vyhýbání se této všelidové evidenci a kontrole se nutně stane tak neuvěřitelně obtížným, bude tak vzácnou výjimkou, bude stíháno pravděpodobně tak rychlým a účinným trestem (neboť ozbrojení dělníci jsou lidé praktičtí, a ne sentimentální intelektuálové, a sotva dovolí, aby se s nimi žertovalo), že se nezbytnost dodržovat jednoduchá základní pravidla každého lidského soužití stane velmi brzo zvykem.

A pak budou dokořán otevřeny dveře k přechodu od první fáze komunistické společnosti k její vyšší fázi, a tím zároveň k úplnému odumírání státu.

Napsáno v srpnu – září 1917 Podle Spisů V. 1. Lenina,

5. rus. vyd., sv. 33, s. 83-102;

čes. vyd. sv. 25, s. 469-488

Projev Aloise Rašína v Národním shromáždění dne 25. února 1919, cit. dle: Alois Rašín český politik, právník a národohospodář. Sborník textů. Výňatky z díla Aloise Rašína, ed. Ilona Bažantová, Praha 2003 (Centrum pro ekonomiku a politiku č. 24, 2003), s. 71-75

„Slavné shromáždění!

Vláda přistoupila s návrhem zákona, který ve skutečnosti znamená nejenom první krok na cestě k reformě naší valuty, nýbrž který po mém názoru znamená přihlášení se k určitému směru v této nápravě měny.

V debatách, které ve veřejnosti byly konány, ve spoustě článků, které o stavu naší měny byly uveřejněny, dva směry mohl každý pozorovat. Jeden směr žádal následnou devalvaci měny, druhý povlovné zlepšení měny. Jeden chtěl odkolkovat – ne okolkovat, nýbrž odkolkovat – náhle změnit cenu koruny podle toho, jak cena dnes se jeví, a druhý stát na stanovisku, že není příčinou nynějšího nízkého kursu naší koruny jenom to, že jich je mnoho, nýbrž že příčiny jsou také v tom, že není zde dostatek nových statků, že není zde dostatečné výroby že není zde dostatečné šetrnosti, že není zde pořádku jak v rozpočtu státním, tak také v rozpočtu každého jednotlivce a že teprve tenkrát, až budeme věděti, kde vlastně spočívá příčina dnešní velké devalvace, může se přikročit k pevnému stanovení kursu naší koruny; do té doby, že se musíme snažiti zlepšovati stav koruny.

Pan referent zmínil se o tak zvaném bankrotu státním z roku 1811 a o Wallisově systému, které tenkráte byl proveden. Wallisův systém spočíval v podstatě v tom, že bylo rozlišováno mezi cenou tehdejších peněz, abych tak řekl, předválečnou a mezi cenou poválečnou, že bylo při pohledávkách a při všem učiněno jisté odstupňování podle let, kdy vznikly, a podle toho bylo placeno v nové tehdejší měně. A všichni ti, kteří chtějí odkolkování, zmenšení jednotky měnové, kterou zde máme, kteří chtějí ustanovení poměru takového, při kterém by byla snížena cena na třetinu, čtvrtinu, pětinu, a nevím jak, všichni ti nemohou se uzavříti jedné námitce, že by tím utrpěli všichni ti, kteří před válkou nabyli pohledávek v dobré měně, poněvadž všichni ti, kteří těchto pohledávek 72 nabyli v dobré měně, a podobně všichni ti, kteří zaplatili v dobrých korunách, byli by náhle postaveni na roveň se všemi těmi, kteří za války ve špatných korunách čehokoliv nabyli. A proto vždycky jest nutno se vracet k tomu, že je potřebí rozlišovat mezi jměním předválečným a jměním ve válce nabytým a že podle toho vy se také musilo při každém odkolkování postupovati. Já bych si představoval systém nápravy měny tak, že bychom učinili vše možné ke zlepšení kursu naší koruny, že bychom učinili vše možné, aby koruna došla opět na svoje dřívější niveau. Ale poněvadž bychom touto cestou způsobili, že bychom všem těm, kterým říkáme obvykle „váleční zbohatlíci“, udělali z těch bezcenných papírových korun koruny dobré, musili bychom devalvaci těchto válečných korun provésti velkou dávkou z majetku. Neboť na věci samotné nic nemění, jestli odkolkuji koruny, anebo jestliže řeknu, že někdo rozmnožil ve válce své jmění na milion, a že je povinen zaplatit 800 000 těchto za války nabytých korun jakožto dávku z majetku, čili, já jsem odkolkoval jeho koruny, ty individuální koruny toho zbohatlého na 1/5. Stojím na stanovisku, že naše berní technika by mohla býti tak dokonalá, že bychom nepotřebovali prováděti odkolkování úplně mechanicky, nýbrž, že bychom dovedli pomocí daně z majetku toto odkolkování, totiž toto znehodnocení toho majetku provésti způsobem, který by byl individualisován, který by se řídil podle velikosti majetku a podle toho, zdali majetek byl nabyt před válkou, nebo ve válce. Tedy dávka z majetku souvisí úzce s reformou měny a výslovně říkám, že můj návrh dávky z majetku nebude za účelem krytí nějakých výdajů státních, nýbrž jedině a pouze za účelem nápravy měny…

Jak my jsme se vlastně dostali k tomu, že pokládáme pro sebe za nevyhnutelné, abychom svoji měnu odloupli od měny německo-rakouské a od měny Maďarské republiky? My jsme si od té doby, co vznikla Československá republika, od Rakousko-Uherské banky nevypůjčili ani haléře. My jsme naopak žádali, a také to bylo všemi 73 státy bez rozdílu uznáno, že Rakousko-Uherská banka nesmí žádnému státu, který vznikl na troskách bývalého Rakousko-Uherska, půjčiti ani haléře bez svolení všech ostatních států. My jsme to byli, kteří jsme brojili proti tomu, aby oběh bankovek byl tak rozmnožován, jako se to dálo, že totiž bylo bez jakékoli censury půjčováno na válečné půjčky 75 % a celý ten kontingent válečných půjček byl stále vlastně rozmnožován na bankovky. My jsme to byli, kteří jsme zakázali lombard válečných půjček ve svém území. NA druhé straně však, co dělalo Německé Rakousko a Maďarská republika? Rakousko-Uherská banka poručila úmluvu, kterou jsme s ní udělali a půjčil Maďarské republice v bankovkách 1,5 miliardy a tyto bankovky dělaly svoji službu na Slovensku. [Hlasy: Proti nám!]

Ovšem ten, kdo si dál 1,5 miliardy vytisknouti, může rozhazovati peníze. To jest velmi jednoduché. Německé Rakousko přes to přes všecko, že souhlasilo s naším stanoviskem, vypůjčovalo si také potají pomoci pokladničních poukázek od Rakousko-Uherské banky, a to. co dostávalo zaplaceno ve válečné půjčce na daních, co dostávalo jako splátku na půjčku, kterou vypsalo, to. prosím, lombardovalo u Rakousko-Uherské banky a proměnno rovněž na bankovky, takže veškerá naše snaha, abychom udrželi oběh bankovek nerozmnožený, byla marná. Tyto státy hospodařily ve skutečnosti na naše útraty a srážely kurs naší koruny, a jestliže dnes jdou a volají na nás čtyřdohodou, tedy my se toho volání bát nemusíme, poněvadž my jsme byli ti, kteří jme se snažili, abychom udrželi pořádek v Rakousko-Uherské bance a pořádek v našich valutových poměrech.

My tedy musili tohoto odloupnutí naší měny od měny ostatních států, které vznikly na troskách Rakousko-Uherska, se odvážiti, neboť situace stojí tak, že dnes je v oběhu 37 miliard, je však také možnost, že by mohl tento oběh kdykoli býti rozmnožen na 51 miliard, prostě jen tím, že by Rakousko-Uherská banka vyplatila všechny žírové účty, a že by vyplatila pokladniční poukázky. Tímto způsobem mohl by býti oběh na 51 miliard rozmnožen. Jaký však byl stav při oběhu 37 miliard, to je pánům z denní zkušenosti známo. Naše spořitelny, naše banky ve skutečnosti vkladů ani nechtěl, platily ½ %, platily 1 %, přirozeně, poněvadž pro všecku tuto záplavu bankovek vůbec žádného umístění neměly. To ovšem, ve svých důsledcích vede k několika nebezpečným zjevům, které v naší veřejnosti vidíme. To vede k úžasné rozmařilosti, to vede k tomu, že peníze nemají pro lidi zcela žádné ceny, a jestliže jdete po ulici a vidíte ty ohromné fronty – ne, které by stály na chléb, nýbrž ty, které stojí na to, aby se ti lidé dostali do biografu, aby se dostali do divadla, do koncertu, do zábavy a j., – tu seznáte, že se za těchto těžkých dob žije skutečně s jistou rozmařilostí, s jistou lehkovážností, a že je to velmi špatná výchova pro budoucnost, která před námi ještě leží…

Tedy jen tímto způsobem mohu docíliti rozumnějšího základu pro náš hospodářský vývoj. A to byla příčina, proč jsme navrhoval, abychom při okolkování bankovek zadrželi si jakožto zápůjčku nucenou obnos 50 procent. Já výslovně říkám: jako zápůjčku, to není konfiskace, to jest prostě nucená zápůjčka státu za tím účelem, aby byl snížen oběh. Proto výslovně stojí v zákoně, že to není výdajné, že z těchto peněz, které tím způsobem budou staženy, nesmí stát nic platiti, ty musí zůstat uloženy v kasách. Proto také úročení těchto peněz nemůže být vysoké…

Zmocňovací zákon k okolkování bankovek, cit. dle: Alois Rašín český politik, právník a národohospodář. Sborník textů. Výňatky z díla Aloise Rašína, ed. Ilona Bažantová, Praha 2003 (Centrum pro ekonomiku a politiku č. 24, 2003), s. 81-85

Zákon č. 84/1919 Sb. z a n.

Zákon č. 84

ze dne 25. února 1919,

jímž se ministr financí zmocňuje, aby provedl nařízením

okolkování bankovek a soupis jmění

za účelem uložení majetkové dávky

Na základě usnesení Národního shromáždění se nařizuje:

§ 1

Bankovky Rakousko-Uherské banky obíhající v území Československé republiky buďtež opatřeny kolkem rovnajícím se jednomu procentu jejich nominelní hodnoty.Ministr financí se zmocňuje, aby tento kolkový poplatek vybrati dal, v uvážení hodných případech jej slevil, aby některé druhy bankovek z tohoto okolkování vyloučil, část bankovek předložených k okolkování, které pro oběh pravděpodobně nutny nejsou, nejvýše však 50 %, z oběhu stáhl a tyto zpět nevydané bankovky prohlásil za státní zúročitelnou zápůjčku se strany věřitele nevypověditelnou, se strany státu kdykoli splatnou. Zápůjčky této nesmí býti použito k výdajům státním. Zápůjčka jest mezi živými nepřevoditelná, nezastavitelná a nezabavitelná a bude možno splatiti jí budoucí dávku z majetku. Úrok stanoví se jedním procentem.

§ 2

Po skončení okolkování bankovek mají jen bankovky okolkované kolkem Československé republiky nucený oběh v území Československého státu. Ministr financí se zmocňuje, aby některým druhům nekolkovaných bankovek až na další ponechal nucený oběh.

§ 3

Ministr financí se zmocňuje, aby zakázal Rakousko.Uherské bance další rozmnožování žírových účtů a aby zjištěné účty do státní správy převzal.

§ 4

Veškeré v území Československé republiky se nalézající válečné půjčky rakouské a uherské, jakož i pokladniční poukázky Rakousko-Uherské banky buďtež sepsány a označeny a ministr financí se zmocňuje, aby vybíral u válečných půjček evidenční poplatek 40 haléřů za kus, u pokladničních poukázek Rakousko-Uherské banky půlprocentní poplatek z jmenovité hodnoty.

§ 5

Veškeré peněžní vklady (na vkladní knížky, poukázky, běžné účty, bezúročná deposita, žírové účty a p.) u peněžních a jiných ústavů a bankovních domů, dále podíly členské a závodní u společenstev, družstev, spolků a p., neknihovní pohledávky buďtež přihlášeny a budiž vybírány ministrem financí z obnosu, na jaký vklad 1. března 1919 po připsání úroku do 31. prosince 1918 zněl, půlprocentní poplatek evidenční. Soupis tento budiž proveden pod sankcí, že vklady, podíl a pohledávky neknihovní, které nebudou do tří měsíců řádně a na pravého majitele přihlášeny, propadají ve prospěch státu. Vklady, podíly, neknihovní pohledávky nepřihlášené nesmějí býti vůbec vypláceny, výplata řádně přihlášených může býti omezena ministrem financí až do výše 50 %.

§ 6

Cenné papíry cizozemské a domácí jakéhokoli druhu (obligace, dluhopisy, akcie, priority a p.) mimo papíry v § 4 uvedené buďtež sepsány a označeny. U všech papírů může ministr financí vybírati evidenční poplatek půlprocentní z jmenovité hodnoty. Ministr financí se zmocňuje, aby zakázal výplatu kuponů, neb vázal ji na splnění podmínek, a to jak u papírů domácích, tak cizozemských. Za cizozemské pokládají se všechny cenné papíry, jichž kapitál nebo úrok jest splatný mimo území Československé republiky.

§ 7

Ministr financí se zmocňuje, aby provedl soupis zlata a stříbra, mincovaného i nezpracovaného, zlatých i stříbrných mincí domácích i cizích oběžných, obchodních i z oběhu vzatých, dále cizozemských papírových peněz. Ministr financí může nařídit, aby každý přednosta domácnosti pod přísahou složenou za následků určených na křivou přísahu trestním zákonem podrobně přiznal tento druh jmění svého a příslušníků své domácnosti, nebo prohlásil, že jmění tohoto druhu vůbec nemá.

§ 8

Ministr financí se zmocňuje, aby nařídil soupis veškerého dobytka, hospodářských strojů, s budovami nespojených strojů, různých vozidel, surovin, polotovarů a zásob zboží, přiznání veškerých obnosů, kteréž od 1. srpna 1914 až do 28. února 1919 včetně vydány byly za účelem opatření si drahokamů, perel, skvostů, vzácných koberců a tkanin, hudebních nástrojů. uměleckých, ozdobných a jiných předmětů přepychových, jakož i sbírek (včetně jednotlivých předmětů z nich). při soupisu může býti nařízeno, aby přiznávající přesně udal, kdy a od koho předměty koupil.

§ 9

Ministr financí se zmocňuje, aby provedl soupis pojistek životních na kapitál a důchod, nařídil okolkování všech pojistek a provedl soupis pojistek na zásoby zboží uloženého nebo dopravovaného. Poplatek evidenční určuje se na 1 K za kus.

§ 10

Všechny podniky k veřejnému účtování povinné a všechny osoby právnické mají povinnost sestaviti k 1. březnu 1919 likvidační bilanci dle pravidel, jež určí ministr financí zvláštním výnosem.

§ 11

Okolkování bankovek a soupisy majetku, jak uvedeny jsou v ustanoveních předcházejících, provádějí se za účelem uložení dávky z majetku. Každý majitel takového majetku jest povinen podati přiznání dle vzorce, který bude vydán nařízením. Majetek příslušníků domácnosti přizná přednosta domácnosti současně s majetkem vlastním.

§ 12

Osoby, které v území republiky Československé bydlí, nebo nejméně jeden rok se zdržují, jsou povinny přiznati všechen majetek, tedy i onen, který leží mimo území Československé republiky. Ostatní osoby jsou povinny přiznati jen jmění, které mají na území Československého státu.

§ 13

Kdo přiznání nepodá nebo učiní v něm falešná nebo neúplná udání, nebo kdo nesprávně udá osoby k podání přiznání povinné, trestá se vězením, od 1 dne do 6 měsíců. Stejnému trestu podléhá ten, kdo k zatajení nebo zavlečení jmění soupisu podrobeného napomáhá nebo svádí. O přiznání platí obdobná ustanovení § 5 cís. nařízení ze dne 16. března 1917, z. ř. č. 124.

Ministr financí se zmocňuje, aby uložil těm, kdož přiznání činí, aby je stvrdili přísahou pod následky trestního zákona. Nesložená nebo odepřená přísaha pokládá se za doznání nesprávnosti nebo neúplnosti přiznání.

Přiznání může býti vynuceno pokutou pořádkovou až do výše 5000 K, která může býti dle potřeby od úřadu daně vyměřujícího opětně uložena. O rekursu rozhoduje zemský finanční úřad s konečnou platností.

§ 14

Veškeré zjišťování jmění děje se dle stavu ze dne 1. března 1919. Každý občan usedlý v Československé republice má při zjišťování jmění svědeckou a znaleckou povinnost a zbavuje se při svém svědectví mlčenlivosti, pokud zákonem uložena není, povinnosti zachovati obchodní tajemství, a neplatí pro něho jako svědka ustanovení § 153 tr. ř., nemůže však ani sám ani osoby v § 152 tr. ř. uvedené býti stíhán trestně, disciplinárně nebo důchodkově, vyjde-li z jeho svědecké výpovědi, že buď on sám nebo osoby v § 152 tr. ř. jmenované dopustily se nějakého trestného činu.

§ 15

Ministr financí se zmocňuje, aby za účelem urychleného provedení těchto opatření zavedl občanskou pracovní povinnost pro úřady veřejné a osoby i ústavy soukromé, nadal je právy a povinnostmi úředních osob a ústavů a poskytl jim právo rekvisice potřebných předmětů a nutných úkonů k dosažení těchto úkolů, aby provedl potřebná dočasná obmezení 85 po stránce osobní i hospodářské, aby stanovil výjimky ze zákona o nedělním klidu a ze zákona o osmihodinné době pracovní, aby ku provedení jednotlivých svých nařízení stanovil tresty na penězích a svobodě, aby s těmito tresty mohla býti spojena ztráta živnostenského oprávnění a propadnutí předmětů řádně nepřihlášených ve prospěch Československého státu.

§ 16

Ministr financí se zmocňuje, aby nařízením ustanovil, za jakých podmínek může odpadnouti dodatečná daň nebo trestní stíhání ohledně dosavadních nesprávných neb neúplných udání při vyměřování všeobecné nebo zvláštní daně výdělkové, daně z příjmů, daně důchodové a vojenské taxy.

§ 17

Národní shromáždění zvolí ze svého středu sedmičlennou komisi pro kontrolu opatření zákonem tímto učiněných.

§18

Provedení tohoto zákona ukládá se ministru financí.

§ 19

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

T. G. Masaryk v. r.

Švehla v. r., v zast. min. předsedy

Dr. Rašín v. r.

Soukromé či veřejné vlastnictví neboli účelnost vlastnictví jako základ národního hospodářství, cit. dle: Alois Rašín český politik, právník a národohospodář. Sborník textů. Výňatek z Rašínovy knihy „Národní hospodářství“, ed. Ilona Bažantová, Praha 2003 (Centrum pro ekonomiku a politiku č. 24, 2003), s. 89-91

Otázka účelnosti soukromého nebo veřejného vlastnictví byla vždy i v dobách největšího vývoje soukromého práva diskutována. Soukromé vlastnictví nikdy nedosáhlo neobmezeného panství (byl zakázán obchod s některými věcmi, proveden řád kácení lesů, omezováno využití stavebních pozemků co do plochy a výšky, stanoveny vlastnosti určitých výrobků, např. petroleje, aby zamezena výbušnost, stanovena omezení pro ochranu dělnictva, možnost vyvlastnění z veřejných důvodů atd.)

Společenské vlastnictví udržovalo se pak potud, pokud by podporovalo hospodářský rozvoj jednotlivce, pokud tedy slučovalo síly k velkým podnikům, s něž jednotlivec nebyl, vylučovalo nebezpečí výlučného (monopolistického) panství jednotlivcova, jež ohrožovalo samostatnost mnohých (před železnou drahou jednotlivce dá každý přednost dráze akciové společnosti a před ní státní dráze, poněvadž vliv na hospodaření této dráhy, aby výlučnosti své dané podstatou její, tj. nemožností soutěže v témž směru nevyužívala jednostranně čili monopolisticky), pokud vztahovalo se na sociální potřeby všech (jako školy, musea, veřejné knihovny, nemocnice, vodovody a jiné zdravotní ústavy, nucené pojišťování sociální apod.), jež lépe a stejnoměrněji dojdou ukojení veřejnou péčí. Při tom vidíme však ihned, že vznikají soukromohospodářské podniky, jakmile nějaká stránka veřejnými činiteli je zanedbávána (školy pro učení se řečím, politické školy, zanedbávají-li se veřejné nauky, soukromé nemocnice a sanatoria, nejsou-li veřejné dosti moderní neb jsou-li přeplněné, soukromé pojišťovny, neposkytují-li veřejné změněným poměrům přiměřené renty atd.) Vždycky konec konců rozhodovati bude účelnost, má-li míti soukromé vlastnictví přednost před veřejným či naopak.

Soukromé vlastnictví jest však zásadně potíráno a jako překážka pokroku stavěno. Místo řádu společenského, založeného v podstatě na soukromém vlastnictví, v němž výrobní prostředky (kapitál) jsou v rukou jednotlivců, tedy místo kapitalismus žádá se společné vlastnictví, socialism. Při tom se však plně zapomíná účelnosti. Kdyby skutečně byla pravda, že soukromé vlastnictví jest překážkou pokroku, bylo by již dávno padlo, poněvadž účelu by nevyhovovalo. Socialismus sám, potíraje soukromé vlastnictví, nejde ve svých směrech stejně daleko. Jeden ze směrů chce pouze odstranění soukromého vlastnictví k půdě (socialismus agrární), jiné směry chtějí odstranění soukromého vlastnictví ke všem výrobním prostředkům. Při tom ponechávají statky určené k zužití v soukromém vlastnictví, rozděluje celý výsledek produkce na obyvatelstvo.

Socialistická kritika soukromohospodářské soustavy jest mnohdy odůvodněná a reformy přinášející, ale zase jen potud, pokud neúčelné nahrazuje účelnějším. Naprosté zavrhování soukromého vlastnictví a bouření proti němu může sice býti výborným prostředkem agitačním, avšak pro národohospodářské bádání neznamenají klatby ničeho, nýbrž otázky, o něž půjde, budou: která soustava by byla hospodárnější a proč; jak provádí se rozdělování statků na osoby a třídy při soustavě převahou kapitalistické a jak by se provádělo při socialistické. A k nim nevyhnutelně přistoupí další. Je totiž soukromé vlastnictví nejenom hospodářským, nýbrž také společenským a politickým zjevem. Řekli jsme, že z touhy po samostatnosti a neodvislosti individua plynula touha po soukromém vlastnictví. Osvobození lidstva, osobní svoboda, která tvoří základ politického a společenského zřízení dneška, jde ruku v ruce se soukromým vlastnictvím, ono je doplňkem jedincovy osobní svobody, zárukou svobodného rozvoje jednotlivcova. Tím ovšem stává se soukromé vlastnictví důležitým činitelem v oboru duševní a mravní kultury, podnětem pro každého jednotlivce, aby zvýšenou činností dosáhl možností svého vlastního a své rodiny rozvoje po všech stránkách, nejen po stránce hospodářské, ono dodává jednotlivci možnost svobodné volby povolání, svobodné práce dle vlastní volby. I když jest pravdou, že jest mnoho nemajetných a málo dobře postavených, přece u nemajetných touha po majetku je mocným popudem k hospodářské práci. Socialismus musí míti jinou organisaci práce, povolání a rozdělení statků a v zápětí musila by býti volnost jednotlivců (jak to vidíme dnes u úřednictva) valně obmezena, když řízení všeho života hospodářského přešlo by na společenské organisace a společenské jmění.

Je pravda, že jmění státní a počet veřejnoprávně vedených podniků vzrůstá. Není však pochyby, že také soukromý majetek neobyčejně vzrostl.

Je také správné, že kapitál se hromadí, že tvoří se veliké trusty a kartely, které jsou sice soukromohospodářskou formou, ale velmi způsobilou, aby přešly ve veřejnohospodářské organisace. Je pravda, že stát používá takovýchto velkých trustů a kartelů k zmonopolizování výroby některých odvětví, aby ji pak převedl na sebe. Tím však není dokázáno, že by to byla fakticky pokrok hospodářský…

Úkoly cedulové banky, cit. dle: Alois Rašín český politik, právník a národohospodář. Sborník textů. Výňatek z Rašínovy knihy „Národní hospodářství“, ed. Ilona Bažantová, Praha 2003 (Centrum pro ekonomiku a politiku č. 24, 2003), s. 93-94

Banka cedulová již ve vlastním zájmu musí sledovati kursy směnečné a odhadovati nebezpečí vývozu zlata do ciziny při vysokém kursu směnečném směnek na tuzemsko v cizině. Vysoký kurs směnek na cizinu doma působí, že směnky v cizině inkasují a obnosy získané tam na vyšší zúročení ponechávají, nízký kurs směnek v cizině na tuzemsko značí, že se vyplatí cizozemci směnku v tuzemsku inkasovati a peníze dáti poslati hotově čili ve zlatě. Toto zlato odebírá se přirozeně buď oběhu, nebo bance předložením bankovek k výměně za zlato.

Banka cedulová proto zvýší diskontní sazbu, jestliže je toto nebezpečí, které je vyvoláno buď nadměrným vzrůstem výroby při laciném úroku, spekulací v cenných papírech apod.

Zvýšení toto bude míti za následek zdražení úvěru a odpadnou tedy ti, kdož prodávají tak lacino, že pro ně zvýšení nákladů úrokových má za následek ztrátu zisku. To ovšem budou v první řadě exportéři, kteří pracují s malým ziskem. Papíry, jak jsme vylíčili, počnou klesati, spekulace v nich se obmezí. Kursy směnek na cizinu klesnou, poněvadž tržní cena dá se umístit na vyšší úrok doma lépe než inkasované peníze v cizině; naopak kursy směnek v cizině na tuzemsko stoupnou, poněvadž se vyplatí směnku v tuzemsku inkasovati a peníze zde na vyšší úrok uložiti. Cizina bude v tuzemsku kupovati papíry klesající na ceně, vzniká mnoho platů do tuzemska a je tendence zde ukládati peníze na lepší zúročení a platiti sem hotově pro vysoký kurs směnek na tuzemsko v cizině.

Zvýšení sazby diskontní způsobuje tedy zvýšení směnečného kursu směnek na tuzemsko v cizině, snížení kursu směnek na cizinu v tuzemsku, zvýšení naděje na hotové platby z ciziny, zmenšení nebezpečí vývozu hotovosti do ciziny a v celku zvětšení pokladních hotovostí doma a zmenšení oběhu peněz.

Cedulová banka nemůže ovšem provozovati jednostrannou politiku svoji. Kdyby udržovala vysokou úrokovou míru trvale, podvázala by úvěr a neměla by komu půjčovat, měla by své pokladní hotovosti ležeti ladem; kdyby udržovala nízký diskont stále, měla by sice veliké množství obchodů, ale její zlatý poklad by zmizel do ciziny, ztratila by základ kovový pro vydávání bankovek a musila by obmeziti svoje obchody. Musí proto postupovati po pečlivé úvaze hospodářského stavu, aby:

  1. pouze odstranila pro národní hospodářství škodlivé rozpínání obchodů se zvýšením nebo podnítila k obchodům snížením diskontní sazby;
  2. aby tak učinila včas a v míře přiměřené, poněvadž pozdní opatření je neúčinné, předčasné je škodlivé; náhlé zvýšení neb snížení vyvolá dokonce těžkou krisi nejenom ve výrobě a obchodu s cennými papíry, nýbrž ve tvoření cen na trhu.

Čím více vlivu má cedulová banka na peněžnictví a úvěrnictví, tím větší jest její národohospodářská zodpovědnost, a tím více proniká její národohospodářský veřejný ráz a povinnost státu míti ve všeobecném zájmu vliv na její vedení.

GOTTWALD, Klement, „Budeme a budeme bojovat za stát proletářský, za stát dělníků, za stát rolníků.“ První parlamentní řeč, pronesená 21. prosince 1929, in: týž, Spisy I., Praha 1953, s. 311-323

… Vládní prohlášení praví, že hlavním úkolem nové vlády bude hledat a nalézt prostředky k odstranění hospodářské krise. Jak si to představujete, to jste už ukázali.

Budete chtít zvýšit daně nepřímé, spotřební, budete chtít zrušit poslední zbytky ochrany nájemníků a zvýšit činže, budete chtít zvýšit agrární cla a drahotu, budete chtít vyhazovat další desetitisíce dělníků z práce a odsuzovat je k smrti hladem, budete chtít stupňovat kapitalistickou racionalisaci! – Prodlužováním doby pracovní, snižováním mezd, popoháněčstvím a závodním fašismem budete chtít vyždímat z dělníků, kteří v závodech zůstanou, poslední kapku krve. Budete chtít daněmi, poplatky a exekucemi přivést na buben další desetitisíce malozemědělských usedlostí a celé vaše žvanění o „odstranění“ zemědělské krize nemá žádný jiný smysl než právě ten, abyste poslední krejcary, které ještě zůstaly v kapsách malorolníků, vytáhli, abyste přivedli na buben poslední ještě jakž takž samostatnou drobnou usedlost. Budete zkrátka a dobře chtít řešit krizi vašeho prohnilého režimu na účet pracujícího lidu…

Odsuzujete do kriminálu dělníka, který ukradl housku, ale celá vládní společnost je složena ze stran, které stát okradly o miliardy a miliardy na špiritusu, na válečných půjčkách, na zbyťácích, na dodávkách a na všem možném. To je ta vaše spravedlnost. Štvete daňového exekutora na domkáře a malého živnostníka pro nezaplacení několika korun daně, ale podle týchž svých zákonů snižujete a odepisujete stamiliony daní fabrikantům a velkostatkářům. Dáváte tlouci a zavírat stávkující dělníky a pro každého stávkujícího člověka, který se brání proti vykořisťování, budete mít jen kriminál, zatím co na obranu fabrikantů si dáváte vyrukovat celou rotu špiclů a policistů. Taková je vaše „spravedlnost ke všem“.

A vy budete chtít s pomocí nové vlády tuto svou „spravedlnost“ ještě více rozšiřovat a uplatňovat. Vy budete chtít s pomocí zákona o závaznosti kolektivních smluv znemožnit dělníkům jakoukoli obranu, budete jim chtít zakazovat stávku, budete je chtít vydat na milost a nemilost zaměstnavatelům.

Budete chtít zmilitarisovat celý národ, budete chtít zavést předvojenskou východu mládeže a postavit ji pod komando vašich oficírů, kapitalistických oficírů, na obranu peněžního žoku, na obranu kořistníků. (Výkřiky: A co v Sovětském svazu?“) V Sovětském svazu se proletáři učí střílet proti kapitalistům, proti vám, tam se stavějí šibenice na vás, tam se dělají tanky proti vám, kapitalistům, a v tom je ten rozdíl!

Vy budete zkrátka a dobře chtít urychlit křižácké tažení proti Sovětskému svazu…

Zkrátka a dobře: říkáme-li vám sociálfašisti, nenadáváme vám, nýbrž konstatujeme fakt. Říkáte-li vy, že jste vstoupili do vlády proto, abyste tam hájily zájmy dělnictva, tedy vás vaše skutky usvědčily dávno ze lži a tím více vás usvědčí ze lži v budoucnosti. Žádný tanec mezi vejci vám nepomůže. Vy jste a v budoucnosti budete ještě více avantgardou fašismu, avantgardou imperialismu, avantgardou války. Vaším zářivým vzorem je Zörgiebel, vaším zářivým vzorem je Pilsudski, vaším zářivým vzorem je koloniální politika Anglie v Indii, v Palestině, Iráku a všude jinde.

Čím více bude tento kapitalistický režim ohrožen, tím brutálněji budete postupovat proti dělnictvu. Vy dnes ještě dělnictvu mažete med okolo úst, ale přijde doba, kdy přestanete i s tím a půjdete proti dělnictvu brutálním násilím právě tak jako otevření fašisté

Tedy, jak jsem už pravil: tato sociálfašistická vláda bude chtít řešit krizi tohoto kapitalistického řádu na účet dělnictva, bude chtít zavést otevřenou diktaturu, bude chtít urychlit intervenční válku proti Sovětskému svazu. Opakuji: bude chtít. O chuť zde není, apetit má tato vláda dobrý, bude chtít všechno.

Ale zapomínáte, že děláte účet bez hostinského. A tím je v tomto případě proletariát a jeho komunistická strana. A tento proletariát vás dnes nebo zítra, později nebo dříve, ale docela určitě udělá tlustou čáru přes váš rozpočet. Tento pracující lid, o jehož kůži zde kupčíte, vám dokáže, že si nedá na svém těle dříví štípat. Pamatujte si, že se se džbánem chodí pro vodu jen tak dlouho, až se ucho utrhne, a že mnohdy stačí kapka, aby pohár přetekl.

Svými prvními brutálními činy proti pracujícímu lidu vyhlašujete dělníkům válku. Dělníkům a komunistické straně vyhlašujete válku. Dobře, my tuto výzvu přijímáme, my tuto výzvu opětujeme!…

Říkáte, že porušujeme zákon. Ano! My porušujeme zákon, my porušujeme zákony, podle nichž hladový proletář a zoufalá dělnická matka jsou zavíráni, zatím co vaše společnost je složena ze živlů, které by i podle vašich zákonů patřily do kriminálů.

My porušujeme zákony a budeme porušovat zákony, podle kterých má proletář pouze právo mlčet, dřít a dát se odírat a podle nichž kapitalista má neomezené právo dělníka vykořisťovat. My porušujeme zákony a budeme porušovat zákony (Výkřiky odporu poslanců stran koaličních. Posl Slavíček: „A proto půjdete do kriminálu!“), podle nichž z mezd dělníků s strhují dně a podle nichž miliony se odpisují kapitalistům. [My porušujeme zákony a budeme porušovat zákony, podle nichž chcete proletáře hnát na válečné jatky v zájmu vašich žoků. Zkrátka, My porušujeme zákony a my bojujeme za proletářské zákony, podle kterých vám budou přiskřípnuty nejen vaše prsty, nýbrž i vaše břicha…

Říkáte konečně, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. Nu“ To je tak: vy jste pod komandem Živnobanky, Petschka, Weimanna, Preisse, vy jste pod komandem Společnosti národů, tj. společnosti imperialistických dravců, a vy si chodíte pro rozum k Petschkům, Weimannům, Rothschildům a Preissům, abyste se naučili vydírat pracující lid ještě lépe než dosud.

A my, my jsme stranu československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krkem (Výkřiky.) A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry! (Hluk. Výkřiky.)

Nás nekoupíte, nás nezlomíte, nás nerozvrátíte! Koupili jste si bandu zrádců, myslili jste si, že rozvrátíte komunistickou stranu, a pak jste stáli s otevřenou hubou, jak byli z komunistické strany ti vaši agenti vyházeni.

Příklad “arizačního” případu z přílohy studie JANČÍK, Drahomír, KUBů, Eduard, „Arizace“ a arizátoři. Drobný a střední židovský majetek v úvěrech Kreditanstalt der Deutschen (1939-45), Praha 2005, s. 271-273

Arizace

„Arizující“ osoba či firma přijímá úvěr: Sperk, Hans Paul

Bydliště, resp. sídlo arizátora: Staab / Stod (Stříbro)

Základní informace o úvěru

Datum schválení: 25. 3. 1941

Výše úvěru (v tis. K): 600

Kupní cena (v tis. K): 500

Říšská vyrovnávací dávka (v tis. K): 100

Rámec „arizačního“ úvěru: RWH

Lhůta splatnosti úvěru v letech: 10

Způsob ručení arizačního“ úvěru: firma

Členění úvěru: založení nové existence

Úroková míra: 5,5 %

Účel úvěru

Nákup „arizované“ židovské firmy (reps. její části)

Název firmy: Richard Körper, Papiergeschäft en gros und Detail

Adresa firmy: Pilsen / Plzeň

Obor podnikání firmy: velkoobchod papírnickým zbožím

Charakteristika „arizovaného“ majetku

stav v době schválení úvěru (v tis. K)

Aktiva podniku 1349
Pasiva podniku 374
Výnosnost podniku ročně (čistý zisk) 424

obrat v roce (v tis. Kč nebo K)

r. 1938 3064 r. 1940 3267
r. 1939 3177

Původní židovský vlastník: Körper, Albine

Stručná historie „arizované“ firm, popis „arizovaného“ majetku: Firma se zabývala ochodem papírnickým zbožím ve velkém i malém, dále pak výrobou reklamních kalendářů a papírových pytlů. Byla založena roku 1921 a protokolována v roce 1934. její zakladatel zemřel v srpnu 1939, správou byl v listopadu 1940 pověřen treuhänder. „Arizace“ výnosného obchodu uskutečněná za ručení státu s hotovostí pouhých 150 000 K měla „zasloužilému bojovníkovi“ pomoci založit novou existenci.

Treuhänder (jméno, příjmení, další funkce, adresa: Sommer, Karl

Údaje o arizátorovi

Věk: 45

Profesní a politická charakteristika: Hans Paul Sperk dosáhl středního obchodního vzdělání. vykazoval mimořádné „zásluhy“ o němectví. Bojoval v první světové válce, byl zraněn a opakovaně vyznamenán. Po vzniku Československa se zúčastnil „protičeského odboje“ v hornoslezském freikorpsu. V roce 1921 byl vězněn pro odmítnutí nástupu vojenské služby. Městskou policejní služebnu v Žatci musel opustit „jako politicky nespolehlivý“. Poté pracoval v chmelařské firmě, od roku 1929 v redakci časopisu Heimat. Dlouhodobě vyvíjel zpravodajskou činnost pro Dresdner Generalkommando, řídil ho plukovník Ernst Helm. V srpnu 1934 byl zatčen a obviněn ze špionáže. V listopadu 1935 se dočkal odsouzení k 15 letům těžkého žaláře. Jednou se mu nakrátko podařilo uprchnout, byl ovšem dopaden. Z věznice na Borech byl propuštěn dnem 16. října 1938. Po návratu do Žatce byl postupně přijímán jako zástupce odboje Sudetských Němců nacistickou špičkou – říšským ministrem vnitra Frickem, říšským vedoucím SS Himmlerem, vůdcovým zástupcem Hessem a dokonce i samotným Hitlerem v Obersalzbergu. Po zřízení protektorátu se stal hospodářským poradcem krajského vedení NSDAP v Plzni a je příznačné, že právě zde „arizoval“ židovskou firmu. Současně působil jako důvěrník SD a gestapa. Za zásluhy byl přijat do SD jako „Werkschutzleiter“ pro západní Čechy. V době svého věznění ztratil manželku a otce. Jeho oddanost režimu byla bezmezná. Ještě v dubnu 1945 spolu s plzeňským krajským vedoucím NSDAP Georgem Wollnerem inicioval na karlovarské silnici popravu 25 německých vojáků prchajících do amerického zajetí a nechal jim připevnit na těla cedule s nápisem: „Tyto svině už nechtěly bojovat za Německo“.

Prorežimní angažovanost: NSDAP, SS, Sicherheitsdienst, Sudentendeutsches Freikorps a podvratná činnost proti ČSR – špionáž ve prospěch Německa

Výchozí sociální status: střední třída – horní vrstva – závislí

Sociální status pro „arizaci“: vyšší třída – velkokapitalisté

Bydliště nebo sídlo před 1. 10, 1938: české země

Poznámka: Biografické údaje doplněny ze SÚA Praha, fond ČVKSNVZ, sign. 316-18-7/55-58, 316-171-2, 316-125-6/36-52


Z Gottwaldova projevu na IX. sjezdu KSČ. In: Protokol IX. řádného sjezdu Komunistické strany Československa v Praze dne 25. – 29. května 1949, Praha 1949, s. 99-107

Zabezpečili jsme vymoženosti lidu zevnitř i navenek, prohloubili jsme náš lidově demokratický řád a nastoupili jsme na cestu k další metě, na cestu k socialismu. …

… co musíme hlavně dělat dnes, abychom se k vytyčené metě dostali?

1. Ve všech oborech našeho národního hospodářství musíme plnit a splnit pětiletý hospodářský plán …

2. Ruku v ruce s rozšířením a zlevněním výroby bude možno zlepšovat zásobování obyvatelstva potravinami a spotřebním průmyslovým zbožím. …

3. Musíme dále rozšiřovat a upevňovat veřejný, socialistický sektor našeho národního hospodářství a omezovat a vytlačovat prvky kapitalistické. …

4. Musíme pro socialismus získat vesnici, malého středního rolníka a isolovat vesnického boháče. …

5. Je nutno dále upevňovat a zlepšovat náš lidově demokratický státní aparát, aby zvládl všechny úkoly, které nám vyvstanou na cestě k socialismu. …

6. Zkušenosti nás učí, že pro budování socialismu si musí pracující lid vytvořit a vychovat vlastní inteligenci, pocházející z jeho středu a s ním třídně a ideologicky spjatou. …

7. Řekli jsme už při jiné příležitosti, že obrozená Národní fronta zůstává nadále politickým výrazem bloku, svazku pracujícího lidu měst i venkova, i na naší cestě k socialismu. …

8. Nesmíme ani na okamžik zapomínat, že cesta k socialismu je a bude i po únorovém vítězství cestou třídního boje. …

9. Ruku v ruce s naší pokojnou výstavbou uvnitř půjde naše zahraniční politika, směřující k udržení míru a zabezpečení státní nezávislosti republiky. …

10. Nakonec musíme jako okov v hlavě střežit a pěstovat jednotu, velikosti a akceschopnost naší strany, Komunistické strany Československa.

LAUŠMAN, Bohumil, Kdo byl vinen?, Vídeň 1953, s. 79-89

Nacionalisace byla … již od válečných let něčím, s čím se doma pod knutou nacismu …, jakož i v exilu počítalo jako s něčím samozřejmým; … znárodnění bylo dokonce v zájmu státu něčím nutným a nezbytným. …

Když jsem se v květnu 1945 ujal vedení ministerstva průmyslu, měl jsem v tomto směru ulehčenou situaci ještě z jiného důvodu. Mezi prvními deputacemi, které jsem tehdy přijal, byla deputace energetiků, kteří přinesli vypracovaný návrh na postátnění všech energetických zdrojů, …, a dále deputaci báňských inženýrů a havířů, kteří přinesli připravený návrh zákona na znárodnění dolů … A konečně třeští deputace … textiláků, kteří návrh na znárodnění velkých textilních podniků vypracovali v koncentračním táboře. … V této chvíli jsem si uvědomil, že ve věci znárodnění byl domov, exil i naši v koncentračních táborech zajedno a že se tudíž znárodnění musí provést. …

Vedení KSČ bylo tehdy proti znárodnění … Když jsem jako socialista v nejlepší vůli se znárodněním začal, vzkázal mně Klement Gottwald …, že všeobecné znárodňování „je dnes šílenstvím“. … Mně šlo tehdy o to, aby se znárodnění provedlo ihned a najednou, a to v rozměrech stanovených přesně zákony, a pokud se nejednalo o majetek vyložených zrádců, tedy za náhradu. … Gottwald naproti tomu chtěl vystačit s dekretem presidenta republiky o dosazení národních správ; … Gottwaldovým úmyslem bylo práskat nad podnikateli nagajkou a „znárodňovat“ pomocí národních správ svévolně kdykoli a cokoli, stále a podle libosti vyvlastňovat. …

Dr. Edvard Beneš dne 24. října 1945, v den podepsání dekretu, prohlásil na pražském Hradě ke členům vlády doslovně: „Víte, že můj postoj v otázce podpisu těchto dekretů byl od prvopočátku kladný, třebas jsem byl stoupencem znárodňování po etapách.“ – Po pravdě musím v této souvislosti doznat, že otázka: najednou či po etapách, byla jedinou otázkou v problému československého znárodnění, kde jsem se s presidentem Benešem rozcházel. …


ŠIK, Otto, Jarní probuzení – iluze a skutečnost, Praha 1990, s. 89-141

Píše se rok 1963, který bude rozhodující pro vývoj reformního hnutí v ČSSR. Stojíme před hlubokou hospodářskou reformou. … Vedení strany založilo komisi pro hospodářskou reformu na nejvyšší stranické a státní úrovni a jmenovalo mě vedoucím. Co předcházelo v posledních třech letech tomuto rozhodnutí? …

Po dvou relativně úspěšných letech 1958 a 1959, v nichž provedená decentralizace některých rozhodovacích práv a investičních prostředků, a především zisková motivace podniků, přinesly určité impulsy vzestupu, začal od roku 1960 třetí dirigistický pětiletý plán. Plánovací úřad se nechal při přípravě svést posledními úspěšnými léty, počítal s nepřetržitým vzestupem a pracoval s falešnou a zcela subjektivistickou prognózou. …

Celý plán se stal vysloveným fiaskem. …

Novotný … Obklopoval se mladšími kádry a chtěl se co nejrychleji zbavit starších členů politbyra, kteří si pošpinili ruce v procesech 50. let. Domníval se, že se tím sám očistí … Od všech očekával přirozeně podporu svého vedoucího postavení a posílení své pozice. Ale právě v tomto směru si dělal mylné iluze.

… v roce 1963 narůstaly mezi dělníky nepokoje a nespokojenost… Nejistota celého vedení byla stále markantnější a bylo možné pozorovat, že nyní přišel vhodný okamžik, kdy se mohly protlačit základní hospodářské reformy. …

Všichni jsme věděli, že se jedná o vytvoření podmínek, za nichž by mohl tržní mechanismus zase působit. Předpoklady pro to jsme také znali: rozhodování o výrobě by se muselo převážně přenechat jednotlivým podnikům, což ovšem znamenalo likvidovat dirigistické plánování výroby plánovacím úřadem a oborovými ministerstvy; podniky by měly svou výrobu usměrňovat podle tržní poptávky a přitom být motivovány k co možná efektivnímu využívání výrobních faktorů, jakož i optimálnímu vývoji inovací. K tomu bylo třeba, aby důchody podniků byly závislé na jejich tržních výsledcích a individuální důchody všech pracovníků zase vázány na podnikové důchody. Aby výroba skutečně odpovídala poptávce spotřebitelů,. musely by se znovu zavést tržní ceny a všechny podniky postavit pod tlak vzájemného soutěžení. …

O reformní návrh se ale od samého počátku vedl tvrdý boj, protože Novotným vedené politbyro se snažilo skutečnému zavedení tržního mechanismu do hospodářství zabránit a zachovat dirigistické výrobní plánování. Dogmatické síly skrývaly svou bezkoncepčnost za frází o „socialistickém principu plánovitosti“ a také „vedoucí úloze stany“. Pokusily se pak z reformního návrhu odstranit všechny formulace, které podle jejich názoru tyto „principy“ oslabovaly nebo omezovaly. …

Čtyřikrát musela reformní komise návrh přepracovávat. …

Když po Chruščovově pádu se u stranické byrokracie začala jevit značná nejistota, co se reformního vývoje týče, začala se uvnitř odtahovat od našich příliš radikálně vyznívajících formulací. …

Tak rozhodlo politbyro, na návrh stranického aparátu, aby celý reformní návrh, který se měl předložit na zasedání ústředního výboru v lednu 1965 k definitivnímu přijetí, byl komisí pro řízení a organizaci nově formulován. … Ve skutečnosti nechával nový návrh, různými vlastními formulacemi a vynecháváním určitých pasáží, otevřené dveře pro staré dirigistické poručníkování…

Co z návrhu zcela zmizelo a na co se v našem reformním návrhu klad velký důraz, bylo zajištění skutečného vývoje tržní soutěživosti. …

Celý postup politbyra vyjadřoval skutečnost, že v nastávající Brežněvově éře budou mít velice rychle navrch zase staré dogmatické názory a síly. …

Když jsme si uvědomili my, kteří jsme tvořili jádro reformní komise, politickou linii, rozhodli jsme se začít bojovat proti této politice, to znamenalo proti Novotného vedení. Současně nám ale bylo jasné, že reformní ideje se mezitím staly pro většinu straníků a mezi obyvatelstvem velmi populární a že nás v našem boji nemohou tak lehko umlčet. Počítali jsme se širokou společenskou podporou a věděli jsme, že jen politické vítězství nad Novotným může reformní vývoj zachránit.


HUSÁK, Gustav, Projev v Československé televizi, 17. dubna 1969, in: týž, Projevy a stati, duben 1969 – leden 1970, Praha 1970, s. 5-9

Neustále a neustále je vedení strany i státu nuceno hasit nejrůznější akce, výtržnosti, demonstrace a podobné věci, které znepokojují celou naši veřejnost, orientují myšlení lidí na vedlejší otázky a náš vlastní program je neustále odkládán. U nás doma se vyvolává pocit politické a sociální nejistoty, všechny tyto věci nepříznivě působí na vývoj našeho hospodářství, a celkově tedy narůstá v tomto směru i pocit občanské nejistoty. Naši lidé ze závodů, vesnic a měst, obrovská většina poctivých pracujících lidí se dožaduje, abychom se už jednou z této situace dostali, aby člověk mohl v klidu žít, měl jistotu, pokud jde o jeho lidská, občanská práva a jeho postavení, aby vedení státu a vedení strany problémy řešilo, dávalo pocit bezpečnosti, jistoty v našich vnitrostátních i zahraničních vztazích apod…

Někteří lidé si představují svobodu tak bezbřehou, neomezenou, řekl bych s anarchistickými prvky, ale v každém spořádaném státě musí být určitá pravidla hry, především dodržování zákonů, dodržování společenské, stranické, občanské disciplíny, a především důraz na poctivou práci. A o tyto věci nám jde. Není možném v tomto krátkém pohovoru jít do podrobností, vrátíme se k tomu při jiné příležitosti, aby naše veřejnost byla informována. Jakmile u nás trochu politicky zkonsolidujeme věci, hlavní náplní práce stranických i státních a ostatních orgánů bude řešení hospodářských otázek, provádění ekonomické reformy u nás, řešení naléhavých problémů sociálních, které jsou u nás. Bez toho bychom se rovněž nikam nedostali. O jakou záležitost jde? Především jako hlavní úkol vyvést naši společnost z tohoto krizového stavu. To je, řekl bych. po všech stránkách generální linie. Jsme hluboce všichni přesvědčeni, že máme velký prostor pro řešení našimi vlastními silami, podle našich plánů, našich vnitřních, českých, slovenských, československých problémů, A jsme pevně odhodláni tyto problémy rovněž řešit. Jsme rovněž hluboce přesvědčeni, že za tohoto postupu, když se u nás dostane život do normálních, klidných kolejí, je možné i s našimi spojenci a se Sovětským svazem řešit všechny problémy, všechny otázky, které mezi námi stojí. Všechny bez výjimky. Je to naše pevné přesvědčení a v tomto smyslu budeme rovněž pokračovat.

Z textu Charty 77 O nutnosti ekonomické reformy ze 14. listopadu 1985…. In: Charta 77 1977-1989. Dokumentace, Scheinfeld-Praha-Bratislava 1990, s. 279-285

Chronické neduhy a krizové jevy československé ekonomiky se už nepokouší zastírat ani oficiální propaganda. Líčí je ovšem jako nepodstatné vady jinak prosperujícího hospodářství…

V systému ekonomického řízení tzv. reálného socialismu převažuje neúnosná centralizace rozhodování a direktivnost příkazů, spojená s přímou administrativní kontrolou jejich plnění. Hlavním nástrojem tohoto modelu řízení je soustava plánování a osou sestavování plánu je bilanční metoda, založená na vzájemném kvantitativním porovnávání zdrojů a potřeb. Cílem sestavovaného plánu není však produkce v potřebném sortimentu, nýbrž pouze celkový objem výroby. V této ekonomice jsou podstatně omezeny tržní vztahy a pohyb výrobních prostředků mezi podniky se prakticky uskutečňuje přídělovým způsobem. Ceny takřka nemají ekonomickou funkci, jsou stanoveny centrálním orgánem a nedostatečně reagují na stav nabídky a poptávky. …

Systém řízení nezpůsobuje pouze nízkou výkonnost a zaostalost našeho hospodářství, ale má i další závažné druhotné účinky. „Organizovaná neodpovědnost“, odloučení odpovědnosti od příslušné pravomoci, vytváří v lidech pocit bezmoci a bezpráví. Dnes a denně se lidé podílejí na větším či menším zlu, na větších či menších podvodech, jen aby se splnil plán, což vede k lhostejnosti a cynismu, demoralizace se šíří v podnicích i nadřízených orgánech. …

V jiných zemích dnes probíhají intenzivní změny v řízení a plánování jejich hospodářství, nejednou využívající i principů čs. ekonomické reformy z roku 1968. Nejdále pokročilo Maďarsko, významné změny lze zaznamenat v Bulharsku, NDR a také v Čínské lidové republice, rozsáhlý ekonomické experiment s novými metodami řízení a rozšiřování práv podniků a výrobních sdružení se uskutečňují v Sovětském svazu. … Jen v Československu jsou tvrdošíjně uplatňovány „Hlavní směry dalšího rozvíjení Souboru opatření ke zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního hospodářství“. Už z názvu je patrné, že jde jen o další pokus dílčích „kosmetických“ úprav, které se samotné podstaty a pojetí systému řízení vůbec nedotýkají. …

Základním požadavkem je odmítnutí dílčích formálních opatření v rámci „dalšího zdokonalování metod plánovitého řízení“ vytyčení cíle základních systémových změn v modelu hospodářského mechanismu: přechod od administrativních, centralistických a přídělových metod k důslednému použití ekonomických nástrojů. …

Přechod od centralizovaného na decentralizovaný systém řízení není jen čistě ekonomickou záležitostí, ale má i svoje významné politické a společenské aspekty. Tak kupříkladu by bylo nutné odstranit zasahování politických orgánů do přímého ekonomického řízení a zrušit tzv. kádrový strop pro nestraníky… A bylo by žádoucí upravit i zákony o hospodářské kriminalitě, aby postihovaly jen činy, které hospodářské organizace skutečně poškozují … V této souvislosti by bylo nutné zrušit i zákony stíhající individuální podnikání jako trestnou činnost a drobné podnikání v zákonech stanovených mezích povolit.


HUSÁK, Gustav, Z projevu na manifestaci pracujících k 35. výročí Slovenského národního povstání, Banská Bystrice 25. srpna 1979, in: týž, Projevy a stati, leden 1979-duben 1981, Praha 1981, s. 96-101, s. 106-109

… Výsledky, jichž československý lid pod vedením Komunistické strany Československa dosáhl, jsou přesvědčivým důkazem, jak obrovské tvůrčí, budovatelské úsilí dokáží vyvinout pracující, když po vítězství socialistické revoluce převezmou do svých rukou politickou moc a tím i odpovědnost za osudy své země. Díky tomuto úsilí vyřešilo socialistické zřízení v historicky krátké době základní otázky národní svobody a státní nezávislosti, hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje, které buržoazní republika nedokázala vyřešit za celou dobu své existence…

Na základě hlubokých společenskopolitických přeměn lid převzal do svých rukou i řízení hospodářského života našeho státu. To umožnilo navždy skoncovat s vykořisťováním, nezaměstnaností, bídou a hladem, jimiž byl poznamenán život pracujících za kapitalismu. Byly tím vytvořeny základní předpoklady pro trvalý, plánovitý rozvoj hospodářství a pro vzestup životní úrovně lidu…

Soudružky a soudruzi! Socialistické zřízení v naší vlasti se rodilo a upevňovalo v ostrém třídním zápase, v boji se silami buržoazie a jejích spojenců. Bylo tomu tak od prvních dnů po osvobození, v únoru 1948, při uskutečňování socialistické industrializace a velkého složitého díla kolektivizace zemědělství a při formování socialistické kultury. V procesu budování nové společnosti, v prudkém dějinném pohybu jsme se nevyvarovali některých chyb a omylů. Rozhodující však je, že strana, dělnická třída a pracující lid je dokázali překonat. V letech socialistické výstavby se znovu prokázala velká síla socialistických ideálů, síla naší leninské strany, její sepětí s lidem, které pramení z toho, že v celé své téměř šedesátileté historii vždy věrně a oddaně sloužila jeho zájmům.

Ze Zprávy o hlavních směrech hospodářského a sociálního rozvoje ČSSSR na léta 1981-1985 přednesené členem předsednictva ÚV KSČ a předsedou vlády ČSSR Lubomírem Štrougalem na XVI. sjezdu KSČ dne 7. dubna 1981. In: Sborník hlavních dokumentů XVI. sjezdu Komunistické strany Československa 6. dubna – 10. dubna 1981, Praha 1981, s. 65-100

… v uplynulém pětiletí … jsme dále postoupili ve výstavbě rozvinuté socialistické společnosti, zlepšovali životní a pracovní podmínky našeho lidu a upevňovali sociální jistoty. ..

Svědčí o tom vzestup národního důchodu, který vloni byl o 20% vyšší než v roce 1975. …

Průmyslová výroba se zvýšila o 25%. Strojírenská produkce včetně elektrotechnického průmyslu vzrostla o 38,5%, chemického průmyslu o 30%.

Ve všech odvětvích se uplatňovaly nové technologie, stoupla vybavenost stroji a energií. …

Pokračovali jsem v orientaci na vyšší využívání domácích surovinových zdrojů v palivech, dřevařském, sklářském a keramickém průmyslu i ve výrobě stavebních hmot. … Stoupla těžba uhlí o 50 miliónů tun. …

Výdaje na rozvoj školství včetně investic vzrostly v uplynulém období … o 24%, na zdravotnictví o 31% a na kulturu o 37%. Celkem bylo na rozvoj těchto oblastí vynaloženo 231 miliard korun, zatímco v předchozím pětiletí to bylo 181 miliard… .

Velké prostředky jsme … orientovali na výstavbu bytů. Postavili jsme jich 647 tisíc a vytvořili tím možnost moderního bydlení zhruba pro 2 milióny občanů, tj. pro 13% obyvatelstva. …

Ne všechno se nám ovšem podařilo tak, jak jsme chtěli a předpokládali. …

Především se nepodařilo v potřebné míře snížit podíl výrobní spotřeby na tvorbě společenského produktu, zejména v důsledku nízkého stupně zhodnocování surovin, materiálů a energie ve výrobním procesu a při vývozu hotových výrobků. …

K tomu přistupuje i skutečnost, že jsme zcela nesplnili ani záměry v růstu produktivity práce. Nepodařilo se rovněž splnit plánované úkoly ve vývozu strojírenských výrobků a také ceny, za které jsme prodávali, nebyly uspokojivé. Přetrvávaly nedostatky v materiálně technickém zásobování, v sortimentu a plynulosti dodávek. …

Vědeckotechnický pokrok, který má a musí mít rozhodující váhu v přechodu od dosud převážně extenzivního růstu k intenzivnímu ekonomickému rozvoji, se zatím nestal zdrojem výrazného růstu efektivnosti a produktivity práce. …

To vystupuje do popředí ještě naléhavěji právě v souvislosti se změnami vnějších ekonomických podmínek, s nimiž musíme v dalším rozvoji našeho národního hospodářství nezbytně počítat. Jde jak o rychlý růst cen, zvláště surovin a potravin, tak i o zostření konkurence a vůbec o celkové zhoršení situace na kapitalistických trzích.


Z Politické zprávy ÚV KSČ XVII. sjezdu Komunistické strany Československa přednesené generálním tajemníkem ÚV KSČ Gustávem Husákem na XVII. sjezdu KSČ dne 24. března 1986. In: Sborník hlavních dokumentů XVII. sjezdu Komunistické strany Československa 24. března – 28. března 1986, Praha 1986, s. 5-454

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se prudce zhoršila mezinárodní situace. … Došlo k hlubokým změnám ve světové ekonomice, které nepříznivě působily i na náš vnitřní vývoj. Výrazně vzrostly náklady na opatřování surovin, materiálů a palivoenergetických zdrojů z domácí produkce i z dovozu. Z politického i ekonomického hlediska před námi vyvstal naléhavý úkol urychlit splácení úvěrů ve volných měnách. Navíc jsme museli … překonávat důsledky slabší úrody vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek.

Tato situace kladla na veškerou práci vysoké nároky. přitom se ukázaly i některé slabiny, zejména v nepružném a nedůsledném využívání intenzivních činitelů, především vědeckotechnického pokroku, v nízkém tempu jejich prosazování do výrobní praxe. Rada vedoucích pracovníků si dostatečně neuvědomovala, že není možné postupovat postaru, cestou extenzivního růstu národního hospodářství.

… došlo k poklesu tempa hospodářského rozvoje. Ústřední výbor analyzoval situaci, neustoupil před překážkami, mobilizoval stranu, komunisty v odborovém hnutí, v celé Národní frontě, ve státních a hospodářských orgánech, široké vrstvy pracujících k rozhodnějšímu odhalování a využívání rezerv, k důslednému plnění úkolů. Ústřední výbor a vláda byly nuceny přijmout některá mimořádní opatření s cílem zajistit vnitřní i vnější ekonomickou rovnováhu a vytvořit potřebné předpoklady k obnovení dynamiky růstu národního důchodu. Provedli jsme určité změny v plánu, zpřísnili investiční a dovozní politiku, přistoupili k některým změnám ve struktuře výroby a spotřeby včetně nezbytných cenových úprav. …

Dosáhli jsme nesporných úspěchů v průmyslu, zemědělství i v ostatních odvětvích. Vytvořené zdroje umožnily další rozvoj školství, vědy, kultury a zdravotnictví. Vzhledem k postavené naší ekonomiky, její citlivosti na vnější vztahy, považujeme za zvlášť důležité, že se podařilo zabezpečit vyrovnanost vnějších ekonomických vztahů a dosáhnout také vyrovnané platební bilance s nesocialistickými zeměmi.

Celkově naše národní hospodářství prokázalo schopnost úspěšně se rozvíjet i v podstatně náročnějších podmínkách.


[1] Míněny jsou názory víceadmirála Karla Galstera, který vystupoval proti stavbě bitevního loďstva.

[2] Die Neue Zeit z 11. září 1914, 2 (32. ročník), s. 909. Srov. 1915, 2, s. 107n.

[3] Hobson, Imperia1ism, Londýn 1902, s. 324.

[4] Die Neue Zeit z 11. září 1914, 2 (32. ročník), s. 921. Srov. 1915, sv. 2, s. 107n.

[5] Die Neue Zeit z 30. dubna 1915, 1, s. 144.

[6] R. Calwer, Einführung in die Weltwirtschaft, Berlín 1906.

[7] Stat. Jahrbuch für das Deutsche Reich, 1915; Archiv für Eisenbahnwesen, 1892; méně významné podrobnosti v rozdělování železnic mezi koloniemi různých zemí za rok 1890 bylo nutné propočítat přibližně. 79

[8] Srovnej také Edgar Grammond, „The Economic Relations of the British and German Empires“ v Journal of the Royal Statistical Society, červenec 1914, s. 777.

[9] Viz V. I. Lenin, Spisy 25, Praha 1956, s. 415-460. (Red.)

[10] Shylock – typ lichváře, postava ze Shakespearovy hry Benátský kupec. (Red.)

[11] Jde o Obrázky ze semináře od ruského spisovatele N. Pomjalovského (Čes. red.)

[12] Když se stát omezí v hlavní části svých funkcí na takovou evidenci a kontrolu, prováděnou dělníky samými, přestává být „politickým státem“, „veřejné funkce se mění z funkcí politických v pouhé administrativní funkce“ (viz vpředu, kapitolu IV, oddíl 2, pojednávající o Engelsově polemice proti anarchistům).